Za restaurací Aromi se nese skvělá pověst. Navíc tím, že její italský majitel Riccardo Lucque se často objevuje v různých gastronomických časopisech, má o dobrou reklamu postaráno. Dlouhou dobu jsem žila s pocitem, že jsem asi jediná osoba v Praze, která tento honosný podnik nenavštívila. Nedávno jsem měla příležitost to napravit.

Když jsem před restaurací čekala na doprovod, v teplém počasí se mi nechtělo sedět vevnitř, přišla za mnou PR manažerka restaurace, zda něco nepotřebuji. Doteď nevím, jestli jsem vypadala tak zoufale, či zmateně. Naštěstí jsem se přítele dočkala záhy a mohla po jeho boku vstoupit do vyhlášeného gurmánského ráje.

Obsluha, která nás uvítala u vchodu, nám ihned vstřícně schovala zavazadla do skříně a uvedla ke stolu. Láhev minerálky následovala.  Napili jsme se Prosecca, a pak už jsme se mohli pohroužit do karty na ručním papíře. V případě předkrmu jsme zvolili kuřecí polévku s tortelinami, grilované mušle Sv. Jakuba a tygří krevety, které mi připravil kuchař na zvláštní přání. Číšník přinesl jako pozornost tatarák z lososa na lžičku. Jelikož nejím žádné maso syrové, zkonzumoval oboje můj partner a ohodnotil na výbornou.

Na polévku jsme si museli trochu počkat. Vývar byl opravdu silný a torteliny doplněné černými lanýži chutnaly skvěle. Přesto bych si uměla představit v polévce snítku něčeho zeleného.  Grilované krevety se také vydařily, ale uvítala bych je malinko výraznější.  Žaludek krásně srovnal citrónový sorbet. Další pozornost podávaná na vytrávení.

Rybu k hlavnímu chodu, protože do Aromi se chodí především kvůli rybám, jsme si vybírali z nabídky zhruba dalších třech. Číšník je přinesl na tácu a mohli jsme si na tu, která se nám líbila, přímo ukázat.  Nicméně během večera zřejmě došlo k další zavážce čerstvých ryb, takže hosté po nás se setkali s poněkud širší nabídkou.  Nevadí.

Námi zvolená pražma byla totiž výtečná. Číšník nám ji ještě popepřil. Objednala jsem si k ní jako přílohu špenát, čímž jsem se dopustila fatálního omylu. V tak nedobré úpravě jsem ho snad nikdy ještě nejedla. Přestože jsem mu chtěla dát šanci a pokapala ho olivovým olejem, nic to nepomohlo.  Chápu, že italská kuchyně vsází na kvalitu surovin a jednoduchost, nicméně v některých případech by trochu koření asi neuškodilo.

Mírně zkaženou náladu jsem se rozhodla spravit hříbkovým rizotem. Ostatně porce v Aromi jsou spíše menší, než větší, tudíž si lze dopřát několik chodů, aniž by našinci praskal oděv ve švech. Rizoto krémové konzistence obsahovalo spoustu hub, což jsem kvitovala s povděkem, pár hoblinek parmazánu pak doladilo výsledný efekt.

Partner si chtěl objednat čokoládový dortík, který si dává v Aromi pokaždé. Nicméně když se na něj ptal manažera restaurace, tvrdil, že ho v nabídce nemají. Až „náš číšník“ tuto situaci vyřešil, objednávku změnil ,  a díky tomu na stůl dosedly dva podlouhlé talíře s dortem připomínajícím vzdáleně brownies, vylepšené o kopeček zmrzliny a jahody. Nenašla jsem na nich chybičku.

Obsluhu hodnotím kladně, líbilo se mi, že se zástupce šéfkuchaře přišel zeptat na naše názory na spořádané pokrmy. Ale když jsem mu sdělila své pocity ze špenátu, v podstatě mi oznámil, že se tak připravuje a tečka. Samozřejmě chuťové pohárky máme všichni odlišné. Ovšem domnívám se, že buď něco má nějakou vůni a chuť, anebo ji nemá.

Některé části menu mě doslova nadchly, třeba sorbet, či polévka, jiné už méně.  Prostředí restaurace je milé a neformální. Přesto když vezmu poměr cena a co za ni konzument dostane, cítím menší nesoulad.  Zvláště vzhledem k tomu, že zrovna nedávno jsem si v jedné příjemné bavorské hospůdce pochutnávala na čerstvě vyloveném pstruhovi a přitom za pár euro. Rybníček, v němž majitel ryby chová, mohou pozorovat hosté z okna podniku. A podobnou nadstavbu v Aromi postrádám.

Autor: Martina Bittnerová