„Když mi před rokem umřela babička, hodně jsem to obrečela. Byla to moje spřízněná duše. Naši mi poté oznámili, že babička svůj byt na mě přepsala. Ale já žádnou radost neměla,“ začíná vyprávět Klára (31). „Sice už jsem dlouho toužila se od našich odpoutat, ale takhle jsem si to přeci jen nepředstavovala. Jenže brzy jsem přišla na to, že se mi nechce někde platit předražený podnájem ani se upsat bance do šedesáti. Byt byl v původním stavu, a tak jsem se rozhodla pro kompletní rekonstrukci. Všechny moje naspořené peníze se tak rázem rozfofrovaly. Ale nakonec jsem byla opravdu spokojená. Byteček byl podle mých představ a moje nové hnízdečko jsem si náramně užívala.

Vzrušující začátek

Pak jsem se seznámila s Michalem, kolegou z práce. Hned jsme si padli do oka. Imponoval mi svým všeobecným rozhledem a taky smyslem pro humor. Netrvalo dlouho a oba jsme v tom lítali až po uši. Občas jsme se odněkud vraceli pozdě večer, takže jsem Michalovi nabídla, jestli nechce u mě přespat. Bydlel za Prahou, nejen proto to rád přijal. Postupně jeho návštěvy byly častější a častější. Nejdřív u mě měl kartáček a ručník. Po měsíci skoro už všechny osobní věci. Samozřejmě jsem si užívala každičký chvilky, co jsme byli spolu. Ještě nikdy jsem s žádným chlapem nebydlela, čili mně to přišlo vzrušující. A co může být krásnějšího než probouzet se vedle milované osoby…

Bylo mi do breku

Jenže, když se ke mně Michal nadobro nastěhoval, necítila jsem se najednou šťastná. Můj dvoupokojový byteček mi najednou připadal miniaturní a vadilo mi, že jsem neměla ani malinký koutek, kam bych si mohla aspoň na chvíli zalézt. Michal postupně nabourával moje vybudované hnízdečko a já to těžce nesla. Začalo to tím, že bez mého dovolení vyhodil staré lampičky po babičce, které jsem měla ráda. Místo toho mi jako překvapení koupil nové, moderní, které se rozsvítí pouhým dotykem. Když jsem je rozbalila, nechápal, proč se vůbec neraduju. Měla jsem slzy na krajíčku. Stejně tak i v případě nastěhování jeho ohavného počítačového stolu s hromadou krámů, bez kterého prý nemůže žít.

Nemilé překvapení

Největší šok ale přišel, když jsem se vrátila z víkendu od rodičů. Doma mě čekal nově vymalovaný a přestěhovaný obývák. Stála jsem tam jak opařená a nezmohla se na nic. Tak moc jsem byla pyšná, jak jsem dokázala vše sladit do mé oblíbené hnědo-béžové. A on mi klidně přetřel stěny na modrou! Při jeho slovech: „Miláčku, tobě se to nelíbí? Potřebovalo to tu přeci oživit! A víš, kolik mi to dalo práce…!“jsem už vybuchla. Už jsem se dál nemohla koukat na to, jak vše, co jsem si vytvořila, se mi najednou mění před očima. Poprvé jsme se hrozně chytli. Michal si nakonec sbalil pár věcí a se slovy, že nebude s nikým, kdo si ho neváží, prásknul dveřmi.

Druhá šance

Bylo mi hrozně. Nechtěla jsem, aby to takhle dopadlo. Ale, prostě jsem se nedokázala přetvařovat. Chvíli jsem si zas užívala svého hnízdečka. Po Michalovi se mi sice stýskalo, ale čekala jsem, že ještě dostane rozum a vrátí se. Když se ale ani po měsíci neozýval, smířila jsem se s tím, že je mezi námi nadobro konec. Nakonec mě opět šokoval, tentokrát ale naštěstí mile. Do práce mi poslal pugét růží se vzkazem: „Chybíš mi. Potřebuji s tebou nutně mluvit. Sejdeme se dnes v sedm.“ A byla tam nějaká adresa.

Když jsem se na to místo vydala, byla jsem hrozně napnutá, co mě tam čeká. Myslela jsem, že půjde o nějakou příjemnou restauraci, kde si v klidu popovídáme. Místo toho jsem stála v nové zástavbě hezkých bytových domků. U dveří se za chvíli objevil Michal a dovedl mě do jednoho z bytů. Byl úplně prázdný, ale úžasný. Pořád jsem nechápala.

Nakonec z něj vypadlo, že tohle je naše druhá šance. Byt je zatím v pronájmu, ale dá se koupit. Prý tu můžeme začít budovat společně naše hnízdečko lásky. Nevěděla jsem, co na to říct. Nejdřív jsem se sice zdráhala, že toho bytu po babičce se vzdát nechci, ale nakonec mi došlo, že mě asi vážně miluje a já jeho. A tak proč to nezkusit. Babičky byt jsem tedy nakonec pronajala a v novém bytě jsme s Michalem začali znova, pěkně od podlahy…“

Mluvte a najděte kompromis!

Obecně platí, že čím déle žijeme sami, tím hůře si pak na někoho jiného v našem bytě zvykáme. Najednou je tu někdo, kdo má vlastní pravidla, své vlastní zvyky… Připravte se na to, že společné bydlení je hodně o kompromisu, domluvě, společné komunikaci a tom, jak jsme schopni do jisté míry měnit své vlastní návyky a společně se svým partnerem budovat jiné, ty „naše“. Určitě si nezapomeňte už na začátku dohodnout jasná pravidla. Např. to, že o všech změnách se budete předem domlouvat, a vyhnete se tak nepříjemným překvapením.

Bětka Niebauerová