a když se sami staneme rodiči, říkáme to našim dětem – budeš mě poslouchat. Existují ale i dospělí, kteří stále své rodiče bezmyšlenkovitě poslouchají, a to jim je už notně přes osmnáct let. V mé bezprostřední blízkosti se jich několik vyskytlo, a řeknu vám, ve finále mi jich bylo až líto. Jeden z nich to dotáhl až do extrému, poslouchal svou matku až do své smrti v 54 letech.

S dalším takovým expertem jsem chvíli měla tu čest chodit. Byl sice ze tří dětí, ale vlastně jedináček, protože jedna sestra byla starší o 15 a druhá o 19 let. „Živý přechod“ své maminky. Tatínka neměl, zemřel, když mu byly čtyři roky a pro maminku se stal alfou omegou života. Navíc se jednalo o velmi křesťansky založenou ženu.

Vsadím se, že celý ten skoro rok, co jsem s ním vydržela, si ta dobrá žena myslela, že se jen držíme za ruce, případně chodíme obdivovat architektonickou krásu kostelů, v nichž se spolu modlíme. Popravdě, daleko od reality ta představa nebyla…

Byl o tři roky starší než já, výdělečně činný, s vlastním bytem. A přesto stále žil s maminkou. Údajně proto, že nebyl čas na rekonstrukci maminčina bytu, který dostala po privatizaci jejich původního. Tehdy jsem mu to naivně věřila, dnes už vím, že pravým důvodem bylo něco úplně jiného. Mamahotel je zkrátka mamahotel, a že jeho maminka poskytovala pětihvězdičkový hotel all inclusive! Navíc to ještě byla Mama záložna, když mu nevycházely na konci měsíce peníze, maminka vždy účet vytáhla do plusu.

Pro mne, jako jeho přítelkyni, to byl jistě pohodový život. Nemusela jsem se o nic starat, ještě jsem studovala, všude za mne platil, vždy mne doprovodil až domů. Co bylo zprvu fajn, se později stalo přítěží. Dnes už vidím, že si mne tím zavazoval a hlídal, ale ve dvaadvaceti člověku takové věci moc nedocházejí. Poprvé mi to v hlavě cinklo ve chvíli, kdy se zeptal „kdy si tě mám vyzvednout?“

V tu chvíli jsem ale pochybnosti rychle zaplašila, s tím, že vlastně mohu být ráda, že se tak stará a nechce, abych někde po nocích chodila sama. Ale semínko pochybností už jednou bylo zasazeno a bez ohledu na vnější projevy vesele klíčilo.

Jednou, asi po půl roce, došlo na oficiální seznámení s jeho maminkou. U kávy a bábovky začala ta dobrá žena plánovat, kdy se seznámím s jeho sestrami. Naštěstí jsem to celé zvládla zamluvit a další bábovková session vyšuměla do ztracena.

Korunu tomu nasadila, když nám na rozloučenou každému dala po desetikoruně. Abychom měli co hodit v kostele do kasičky…

Dnes, s dvanáctiletým odstupem, už nechápu, jak jsem to mohla vydržet takovou dobu.

Hřebíčkem do rakve našeho desetiměsíčního vztahu byly dvě věci. Jeho zápal plic a jedna věta. Ne, nejsem taková bezcitná bestie, která by opustila nemocného přítele. Naopak jsem za ním chodila z povinné praxe takřka denně. Zkraje samozřejmě bylo vidět, jak mu není dobře. Pak mu ale otrnulo, bylo vidět, že mu je o poznání lépe. Maminka naservírovala opět bezchybný oběd, včetně předkrmu a polévky.

A on, evidentně už zdravý, pouze v rekonvalescenci, se neváhal zeptat, aniž by naznačil zvednutí se ze židle: „a pivečko by nebylo?“ A ona, přestože starší paní (měla jej v 37 letech, jemu v tu dobu čerstvých 25) vyskočila, s úsměvem „samozřejmě, promiň, zapomněla jsem,“ a přinesla pivo, otevřela ho, nalila mu, a stále s úsměvem „tak prosím.“

A zatímco ona se stále usmívala a nepřišlo jí na tom nic divného, mně úsměv zamrzl. Došlo mi totiž, že jak se chová ke své matce, bude se jednou chovat ke své ženě. A tou jsem dle všeho měla být já. Ale ani tohle mě nepřesvědčilo okamžitě položit příbor a upalovat, co mi nohy stačily. S naivitou svých dvaadvaceti let jsem se domnívala, že mu to vysvětlím a on se změní.

Zhruba po devíti měsících našeho vztahu se přestal tajit se svými plány. Svatba se měla konat v chrámu Sv. Víta, já měla mít šaty s vlečkou a děti se měly jmenovat po něm a jeho matce. Už v tuhle chvíli jsem na něj zůstala koukat s otevřenými ústy, ale zlatý hřeb měl teprve přijít. „Ještě tak půl roku po svatbě budeme mamky poslouchat, a postupně budeme přestávat, aby to pro ně nebyl takový šok najednou…“

To mi stačilo. Chvatně jsem se rozloučila, vytrpěla jeho doprovod domů a v hlavě mi to vířilo pořád dokola. Dalších čtrnáct dní jsem se vyhýbala schůzkám a jediné, nač jsem myslela, bylo, jak se co nejlépe rozejít. Nakonec jsem zvolila telefonickou formu, abych se vyhnula jeho psím očím a přemlouvání.

Po tomhle rozchodu jsem si naordinovala roční půst od jakýchkoliv vztahů. Přiznám se, že celý rok jsem to nevydržela, nového partnera jsem poznala asi dva měsíce před uplynutím této lhůty. Ironií osudu je, že na jeho adresu z úst mé matky zaznívaly věty typu „to tamten tě aspoň miloval.“ Dnes, po deseti letech vztahu, šesti od svatby a dvou dětech už reaguje samozřejmě o poznání smířlivěji, nicméně i dnes občas pronese něco nelichotivého.

Na základě této zkušenosti si troufnu konstatovat, že nechat za sebe rozhodovat rodiče je zdravé jen do určitého věku. Pak už se z nutnosti stane přítěž. Ze srdce přeji všem „dětem,“ aby zvládly přechod z roviny dětí na dospělé. A rodičům přeji, ať svým dětem nespílají za jejich snahu být samostatné a rozhodovat se samy. Naopak by měli být šťastní, že se jim podařilo vychovat samostatně uvažující bytosti. Kéž se to všem daří.

Autor: Veronika Matoušková