Příběh geografického magazínu Koktejl, který letos vychází již dvacátým rokem, je českou verzí amerického snu, jenž se zrodil díky partě nadšenců. Místo tradiční práce v garáži dva čeští kluci pracovali na svém snu v malé pronajaté místnosti, kterou hrdě označovali jako redakce. Dnes vám představujeme Barboru Slavíkovou Literovou, současnou šéfredaktorku Koktejlu.
Jak vidíte manažerskou práci šéfredaktora: Co vám dává, co vám bere?
Určitě mi více dává nežli bere, v opačném případě bych musela svoji pracovní pozici přehodnotit (smích). Kdybych nebyla šťastná, hledala bych naplnění jinde. Žiju tak, že každá minuta v životě se počítá a čas je velmi drahocenná komodita. Jako žena narozená ve znamení berana jsem válečnice, a tak padám a zase vstávám. Každý šrám má v sobě sílu prožité zkušenosti a jsem za něj ráda. Prohry mají ten smysl, že si člověk dokáže vychutnat vítězství. Smyslem života podle mě asi je dosáhnout určité vnitřní harmonie, každá nevyváženost s sebou přináší negativní emoce. Takže se snažím, aby misky mých pomylsných pracovních vah byly v rovnováze.
Cestujete hodně?
Moje práce k tomu přímo vybízí. Když je možnost zavřít kancelář, ráda na chvíli zmizím. A vůbec nejraději na místa, kde není signál a internet, což je stále větší problém.
Z hlediska poznávání světa mi otevřel oči můj manžel (pozn. red.: známý fotograf divočiny Petr Slavík). Na svatební cestu jsme jeli za grizzlym na Aljašku, jindy jsme pozorovali lamy v atacamské poušti nebo se vyhýbali stádům divokých koní na Velikonočním ostrově. Naučila jsem se, že skoro nic z toho, co „potřebuji“ tady, nepotřebuji na expedici. Vystačím si s málem, adaptuji se na život tam, a doma mi to nikdo nevěří (smích). Cestování ‒ a tím nemyslím turistické výjezdy do hotelových rezortů ‒ opravdu dokáže člověku změnit život. Srovnáte si priority, získáte rozhled a nadhled.
Co vypadalo jako ta nejtěžší věc, když jste začínala, a co vidíte jako nejtěžší dnes?
Nastoupila jsem do Koktejlu krátce po maturitě. Přestoupit z poklidné gymnaziální lavice do rozjetého rychlíku, kde kapitánem byl úžasně šílený vizionář Josef Formánek (pozn. redakce: spolu s Miroslavem Urbánkem založili magazín Koktejl), to byla jízda na horské dráze. Obtížné mi na začátku přišlo všechno, protože všechno pro mě bylo nové. První léta v Koktejlu, to bylo hned několik vysokých škol života. Josefa Formánka dodnes vnímám jako svého velkého učitele, který můj život zásadně ovlivnil. To on mi často zdůrazňoval důležité pravidlo manažerské práce: „Musíš sama hořet, když chceš pro svou věc zapálit ostatní!“
Dnes řeším věci z jiné pozice než tenkrát, ale základní priority zůstaly stejné. Klíčoví jsou lidé, s nimiž pracujete, a je jedno, jestli společně děláte časopis, nebo pečete housky v pekárně. Najít ty správně zapálené jedince, kteří dokážou efektivně pracovat jako tým, to je ten nejtěžší manažerský úkol, od něhož se odvíjí všechno ostatní.
Preferujete ženský, nebo mužský pracovní kolektiv?
Smíšený. Vadí mi posuzovat lidi podle genderových stereotypů, praxe mi mnohokrát ukázala pravý opak. Jde mi o člověka jako takového, o to, jaké má klady a zápory a jak může pracovní kolektiv posílit.
Jaké máte další plány?
Plánuji jen do určité míry, život mi sám cestu ukáže. Nyní sedím v koktejláckém vlaku a nemíním vystoupit, dokud budu mít pocit, že moje práce je pro magazín přínosem. Nejvíce se ale nyní těším na svůj nový letní projekt – mateřský. Tuším, že to bude nová manažerská výzva (smích).
A vzkaz pro čtenářky (a čtenáře) Managerky.cz?
Buďte aktivní, odvážní a nevzdávejte se, když to zrovna „bolí“. Snadné vítězství není výhra. A hlavně: Hořte pro to, co děláte, ať je to cokoliv!
Ptala se Eva Musilová
Foto z Aljašky, kredit: Petr Slavík, portrét. foto: Petr Berounský
