Naše vrozená nespokojenost je pro nás hnacím motorem, něčím, co nám nedovolí ustrnout a nesnažit se o nic nového.

Tahle nespokojenost se zasloužila o to, že dnes nežijeme v jeskyních a oheň nerozděláváme křesáním kamenů o sebe. Co ale dělat ve chvíli, kdy zdravá nespokojenost přeroste v cosi chronického, co jenom otravuje život a vzduch nejen nám, ale i našim nejbližším?

Dnes je, zdá se, v módě nadávat. Na špatnou práci, šéfa, partnera, děti, prostě na cokoliv. Práce je nudná, šéf prudí, partner rýpe, děti neposlouchají… Doplnit si můžete prakticky, co vás napadne. Sníme o práci, která nás bude bavit a bude i patřičně společensky i finančně hodnocená, šéfovi, který nám nebude dávat nesmyslné úkoly v šibeničním termínu, pochvalu nebude znát jen ze slovníku.

Partner samozřejmě bude atraktivní, tolerantní, se smyslem pro humor (kdo ví, proč tohle je tak nutné při výběru partnera, nicméně ve všech žebříčcích se smysl pro humor umisťuje jako maximálně třetí nejžádanější vlastnost) Děti? Děti budou upravené, nebudou odmlouvat, vždy snědí celou porci, nebudou se vztekat, nechají si vysvětlit co a proč dělat a bez zbytečných řečí to udělají.

Kamarádi a přátelé mají vždy čas, když je potřebujeme, ať už na popovídání u skleničky nebo na svěření se s vážnějším problémem. Rodiče respektují naši samostatnost a jejich rady nepřesahují rámec běžné konverzace. Co ale dělat ve chvíli, kdy něco z toho nefunguje tak, jak bychom si představovali?

Ze všeho nejdříve je nejlepší se zamyslet, jestli je situace skutečně tak černá, jak se zdá, nebo zda z nás mluví jen únava a nespokojenost sama se sebou. Nejsnáze se napraví nespokojenost s prací, stačí chvíli hledat a můžeme s lehkým srdcem šéfovi, jehož hlavu v naší mysli zdobí volské rohy, zamávat a ukázat mu záda.

Pokud nás „pálí“ nespokojenost s partnerem, také se to dá řešit zamáváním, ale možná by stálo za to zkusit si promluvit si o tom, proč jsme nespokojené, co nám vadí. Možná bychom se divily, co bychom se od toho, který nám má být nejbližším člověkem, dozvěděly samy o sobě. Navíc, pokud spolu máme děti, už nikdy se ho nemáme šanci zbavit, neboť se budeme muset stýkat aspoň při předávání dětí a domlouvat se o těch nejzákladnějších věcech ohledně dětí.

Děti jsou kapitola sama pro sebe. Nepřišly na svět kvůli tomu, aby byly dokonalým odrazem našich přání a tužeb a našimi klony, ale aby byly samy sebou . Na nás to klade neskutečné nároky občas – asi tak 100x denně – zatnout zuby a snést jejich projevy a do zblbnutí si opakovat mantry „co mě nezabije, to mě posílí“ a „když nejde o život, jde o ……“

Děti zkrátka ječí v tu nejméně vhodnou chvíli, upatlají se těsně před tím, než musíte z domova, praští sourozence, kterého jinak bezmezně milují a kterému pomáhají, aniž byste musela říkat. To jsou prostě děti a při životě nás musí držet fakt, že spousta lidí by dala zlaté tele za to, aby dítě mohla mít. A také to, že vše jednou pomine, a i z těch, kteří dneska ječí v pokojíčku a roní krokodýlí slzy, když jim něco nepovolíte, vyrostou dospělí lidé. Pravda, bude to trvat a ještě před tím přijde další prubířský kámen zvaný puberta… Ale jak praví jedna mantra, co mě nezabije, to mě posílí.

Kamarádi a přátelé jsou také jenom lidé, a proto je logické, že ne vždy mají čas a náladu poslouchat naše stesky na svět, a někdy by ocenili, abychom my poslouchali jejich stesky a nářky.

Možná náš partner, děti, kamarádi, rodiče nejsou dokonalí. Na to mají právo, stejně tak jako my máme právo na své nedokonalosti, a to nás právě odlišuje od strojů a robotů (i když i o jejich dokonalosti by se dalo polemizovat, neboť i toho nejlepšího robota zkonstruoval opět „pouze“ nedokonalý člověk…)

A možná, kdybychom někomu cizímu a nezaujatému ukázali náš „absolutně nevyhovující a nedokonalý“ život, že by jenom spráskl ruce a vyčinil nám, že se máme báječně a uzemnil by nás fakty ze svého života. Ne pocity, ale fakty typu „stěžuješ si na šéfa? Mě z práce vyhodili a už půl roku nemůžu o nic slušného zavadit,“ případně mnohem těžší kalibr „máš drzé děti? Buď rád/a, moje jediné dítě zemřelo při nehodě.“

Jako vždy a všechno, vše je do značné míry ovlivněno optikou, kterou nahlížíme na svět. Občas stačí si vyčistit brýle, abychom vše viděli v tom správném světle. Ono totiž k nahlížení na svět nejsou ideální ani černé, ani růžové brýle. Nejlepší jsou naprosto čiré, které nám umožní vše vidět tak, jak to ve skutečnosti je. Držím nám všem palce, aby se nám to dařilo.

Autor: Veronika Matoušková