U řeky parkuje maličký červený nissan. Kudrnatá mladá žena v džínách soustředěně prohlíží říční břeh a sbírá valouny a ohlazené kusy dřeva, které voda vyplavila. Tím „děvčetem“ je doktorka historie Lucie Kursová, vedoucí oddělení archeologie v muzeu v Teplicích. Právě připravuje unikátní výstavu pravěkých šperků a tady vybírá posledních několik dekoračních prvků do instalace.

Výstava bude zahájena už za pár dní, práce finišují, ale na pár slov pro Managerku.cz se ještě čas najde.

Co vám vaše současná managerská profese dává, a co vám naopak bere?

První, co mi dala, bylo umění trochu jiné komunikace. Dala mi především to, že jsem se naučila jednat s lidmi a být diplomat. Taky přemýšlet dopředu, jak se asi ta která situace vyvine a jak se to dotkne naší práce, a tomu přizpůsobovat svoje rozhodnutí.

A co mi bere?

Mám dojem, že to nejdůležitější, co mi trochu bere, je čas na rodinu. Ale tak to je asi u každé ženy, která se chce věnovat práci a zároveň rodině a snaží se to všechno zastat co nejlíp. Ale to se srovná. – Co mi vzala dál? Terénní práci. Moje současná profese obnáší v naprosté většině jednání s lidmi, a už není čas na živou archeologii, na kterou jsem byla zvýklá, na tu pravou práci v terénu. A to mi hrozně chybí.
Další věc, kterou mi pozice vedoucí dává, jsou kontakty. Získala jsem nové kontakty s lidmi, s nimiž bych se jinak nesetkala. Ale je s tím samozřejmě spojená i určitá míra zklamání. Asi mám celý život na očích růžové brýle, a ty teď postupně po vrstvách sundávám dolů. Pořád je odkládám, a přitom zjišťuju, že naštěstí je ještě pořád mám. Což je v téhle profesi možná dobře, jinak by se asi z člověka stal hrozný tvrďák.
Poctivě musím říct, že mi moje práce víc dává, než bere. Ohromně mě naplňuje.

Co pro vás bylo nejtěžší v začátcích a co je nejtěžší teď?

V začátcích? Vrátit se z mateřské a přepnout mozkové závity na pracovní myšlení. Zabrat se do práce a nemyslet třeba na to, co zrovna dělá syn ve školce.

A co je nejtěžší dnes?

Smířit se s určitými omezeními některých zákonů a lidí kolem sebe. Momentálně mě třeba hrozně mrzí, že je stát do jisté míry krátký na „detektoráře“. Je mi moc líto, že není schopen ochránit si svoje bohatství.
Nejde tu přitom o maličkosti, je to opravdu velikánské bohatství, věcné i informační. Dokud totiž historické předměty zůstávají v zemi, mají velikou vypovídací hodnotu. Jakmile je potom lokalita „vyrabovaná“, přijde stát (a historikové, a tedy všichni lidé) nejen o nějaký artefakt, ale taky o cenné informace o tom, jak se žilo a co a jak a proč se dělo tady u nás kdysi v dávných dobách.
Z manažerského hlediska vidím jako nejtěžší věc postavit dobrý kolektiv. Jakmile se tohle podaří, práce už není žádný problém, to už půjde skoro samo. Ale dát dohromady partu lidí, kteří umějí a chtějí spolupracovat a komunikovat, to je výzva! Když teď nad tím přemýšlím, řekla bych, že právě tohle je asi skutečně to nejdůležitější, a přitom nejtěžší: Najít, získat a udržet si v týmu ty správné lidi.

A vzkaz pro čtenářky (a čtenáře) Managerky.cz?

Soustřeďte se ve své managerské práci na to nejdůležitější: na lidi. Vytvořte si tým, který dobře šlape a pak si ho střežte a važte si ho. To je váš hlavní klíč k úspěchu!

Ptala se: Eva Musilová