Každý někdy děláme chyby a tak je pravděpodobné, že nás na ně někdo upozorní. Když slyšíme kritiku, reagujeme různě. Můžeme se cítit ohroženě či trapně. Kritika ale k životu patří, až už ta oprávněná či neoprávněná a je tedy potřeba naučit se na ní reagovat, pomoct nám může asertivní jednání.

Kritiku často prožíváme jako napadení, je totiž považována za nejúčinnější manipulační nástroj, a cítíme-li se napadeni, či jakkoli jinak ohroženi, logicky se jí bráníme. Proto je častou spontánní reakcí na kritiku obrana agresí. Další častou reakcí je snaha se vymlouvat a zdůvodňovat. Jaká reakce je ale ta správná

Důležité je rozlišit, zda se jedná o kritiku oprávněnou či o tu neoprávněnou. Na každou z nich je totiž potřeba reagovat jinak.

Pokud se dopustíme omylu a někdo nás na něj upozorní, je třeba se vyhnout agresivní reakci. Proto se nerozčilujeme a ani nezvyšujeme hlas. Máme-li tyto tendence, je dobré se zhluboka nadechnout a polknout. Pokud si jsme vědomi vlastní chyby, měli bychom s kritikou souhlasit, ale nijak ji blíže nekomentovat a začít pracovat na nápravě.

Správný postup by měl vypadat takto:

  • Přiznat chybu a předložit návrh řešení.

„Děkuji za upozornění. Ano to se opravdu moc nepovedlo. Znovu se na to podívám a budu postupovat jinak.“

  • Otevřít si vrátka tak, aby pomohly zmírnit napětí.

„Souhlasím, pokazila jsem to, výsledek měl být jiný.“

  • Pomocí správného dotazování získat co nejvíce informací ke zdárnému dokončení.

„Co mohu udělat proto, aby…“
„Je potřeba si dát pozor ještě na něco podobného?!

  • Navrhnout postup a zrealizovat nápravu.

„Dobře, udělám to tedy takto… „ a pustit se do díla.

Dobré je zbytečně se neomlouvat a nesrážet si tak autoritu a důstojnost a také se z toho nehroutit. Jak bylo psáno na začátku, nikdo není dokonalý a mýlit se je lidské. I vaši kritici chybují a můžete to být právě vy, kdo je na jejich chyby upozorní.

Jiná věc však je, když nás kritik kritizuje neoprávněně a snaží se tak o manipulaci s námi. Dobré je souhlasit se vším, co kritik říká (ostatně, každý může mít přeci zcela jiný názor), upozornit ho, že má na svůj názor právo, ale poté nesouhlasit.

  • Je potřeba najít na jeho argumentaci alespoň část pravdy, dát mu za pravdu.

„Může to tak být, když…“
„Rozumím tomu, proč to říkáš…“

  • A dále se držet naší pravdy.

Je třeba být nad věcí, ať kritik říká, co říká. Opět se zhluboka nedechněte, nezvyšujte hlas a buďte nad věcí.  Pokud nevíte kudy kam a nemáte potřebu se hájit, vždy můžete negativní poznámky ignorovat a kritika utnout například slovy: „Promiň, opravdu nemám čas na to, pouštět se do této debaty.“ A jít si za svým.

Sandra Špačková
foto: freedigitalphotos.net