a než byste někomu delegovala úkol, raději si poradíte vlastními silami? Sama sobě to omlouváte tím, že než byste to komukoli vysvětlila, máte to udělané třikrát a přesně podle svých představ?

Pojem „dovolená“ znáte maximálně tak od přátel, a když se ptají oni vás, s omluvným úsměvem krčíte rameny? Nebo jste zaměstnána ve firmě, kde razí heslo, že slušný člověk dovolenou nepotřebuje a pod pojmem „flexibilita“ si vaši chlebodárci představují něco, pro co v minulých stoletích existoval název otroctví?

Případně jste matka a manželka, která svým nejbližším dává ze sebe vše a už si ani nepamatujete, jaké byly dříve vaše názory a záliby nebo kdy jste měla chvilku pouze pro sebe? Pokud jste na něco z výše uvedeného odpověděla „ano,“ jste ideální kandidátkou chronického únavového syndromu. Zdá se vám, že zbytečně přeháním? Kéž by…

Co je únavový syndrom?

Únavový syndrom je typickou civilizační chorobou. Nejčastěji se skrývá pod nenápadnou zkratkou CFS – z francouzského Chronique Fatigue Syndrom. Začíná to většinou velmi zvolna a pacient si ani neuvědomí, že se děje něco, co by měl řešit jinak než tím, že jde spát o dvě hodiny dříve. Přitom únava může poukazovat na jiné onemocnění, např. infekci, ale i třeba diabetes nebo nádory.

V dnešní době, která nepřeje krátkodobým neschopenkám, se rozmáhá trend „přecházení“ nejrůznějších nachlazení či chřipek. To, co by si jinak vyžádalo pouhý týden doma, ve finále může rozbujet až v několikaměsíční pracovní neschopnosti. Může se stát, že čtyři chřipky přechodíte bez následků, a ta pátá přechozená se vám stane osudnou.

Jak se projevuje?

Příznaky CFS jsou velmi snadno zaměnitelné – bolest v krku, bolest kloubů, zvýšená teplota, rychlejší unavitelnost po námaze… Připomíná vám to příznaky chřipky? Ono to zprvu skutečně může splývat, a proto je tak těžké CFS spolehlivě určit. Navíc česká klasifikace nemocí chronický únavový syndrom absolutně nezná.

Je dědičný?

Na toto téma odborníci ještě nezaujali definitivní stanovisko. Domnívají se, že určité genetické dispozice k onemocnění CFS existují, ale zda jsou dědičné, se ještě nepodařilo potvrdit nebo vyvrátit.

Česká republika versus zbytek světa

Pokud jste české národnosti a trpíte CFS, máte neskutečnou smůlu. Zde se na vás lékaři budou dívat jako na simulanta, který už neví jak se vyhnout práci, a pošlou vás na psychiatrii. Tam vás budou léčit antidepresivy, která sice potlačí úzkost, ale neřeší příčinu samotnou.

Jinde ve světě mají „únaváři“ mnohem lepší život. Všichni respektují, že jsou skutečně nemocní, nikdo by si neodvážil je nazvat simulanty. Dokonce mají i podpůrné skupiny, kde mohou navzájem sdílet své zkušenosti, radit si a v neposlední řadě si navzájem dodávat optimismu.

A to je pro lidi, kteří jsou několik dlouhých měsíců a nezřídka i let vyřazeni z běžného života, velmi důležité. Otázkou je, co by se muselo stát, aby se vnímání „únavářů“ změnilo alespoň v očích lékařů – těch, kteří by jim měli pomoci žít alespoň trochu lepší život.

Marta – skutečný příběh

Marta je normální mladá žena, do níž by nikdo na první pohled podobné problémy neřekl. A přesto jimi trpí už přes osm let. O „únaváči“ mluví velmi otevřeně, ve snaze dostat tuto nemoc do povědomí lidí.

„Až zpětně jsem spolu se svým lékařem odhalila příčiny vzniku mé chronické únavy. A stačilo poměrně málo – stres, zodpovědnost za pět lidí a pár přechozených chřipek. V té chvíli se po jedné léčené viróze, a dokonce až s ročním zpožděním (ačkoliv již asi půl roku jsem pociťovala velkou únavu), můj organismus vzepřel a přestal poslouchat a fungovat, jak by měl.
Většinu obecně udávaných charakteristik CFS jsem pocítila na vlastní kůži. Neschopnost soustředit se, výrazné zhoršení paměti a klinické deprese z vás během krátké doby udělají trosku, která dříve psala eseje o literátech a nyní má problém přečíst si půlstránkový článek s tím, aby i za deset minut vůbec tušila, co jím chtěl autor říci.“

Ovšem za největší lahůdku považuji fyzické projevy choroby, zvláště opakované virózy, kdy jsem dospěla od října do března k definitivnímu číslu devět, naštěstí mi mezi virózami příroda dopřála vždy týden na oddych, abych si pak ze stabilní teploty sedmatřicet odskočila do vyšších sfér devětatřicítek.“

Bohužel ani natolik vyspělá medicína, jakou dnes máme, nezná specifické léky na tuto nemoc. Proto se pacienti musí spolehnout na vitamíny a podpůrné preparáty. A co si budeme nalhávat, tyto potravinové doplňky nepatří k nejlevnějším a jejich účinek není zaručen.

Únavový syndrom, který Marta už nazývá domácky „únaváč,“ mění nejen tělo, ale zasahuje i do jiných oblastí života. Jak sama říká: „Únaváč mění lidské vztahy. Mně dopomohl, aby si můj muž ujasnil názor na naše manželství, které se rozpadlo. Jednoduše po několika měsících v domácím osamění po vás neštěkne ani pes. Proto dnes konstatuji – znám spoustu dobrých lidí, jež považuji za kamarády, ale už nikoho za opravdového přítele. Což je asi vůči nim nepěkné, ale kdo neprožil, těžko může tušit, o čem vlastně hovořím.“

Z jejích slov mne mrazí v zádech. Abychom naše povídání ale nekončily pesimisticky, musím podotknout, že Marta je čestná výjimka, která se s touto diagnózou pere velmi statečně a je na ní patrné zlepšení.

„Kdysi mi jeden lékař dal jedinou moudrou radu, které jsem se ke své diagnóze dočkala – naučte se poslouchat své tělo a trénujte paměť. Zprvu to šlo ztuha, a abych si zapamatovala, co na stránce bylo, musela jsem si ji číst i pětkrát. Před nemocí jsem byla mladá žena plná elánu, práce mě bavila, ale dokonale mě zničila, na konci jsem zůstala svým vlastním stínem. Dnes, po osmi letech, už jsem schopná jakžtakž fungovat, ale zaměstnání beru jen jako obživu, a lidi si držím od těla, na nějakou kariéru už nepomýšlím. Abych nemusela v zaměstnání vysvětlovat, proč třeba nedorazím do práce, protože jsem zrovna nemohla vůbec vstát, udělala jsem si živnostenský list a pracuji sama na sebe. Nemusím nikomu vysvětlovat, v kolik vstávám a proč. “

Na závěr našeho povídání jsem se Marty zeptala, zda má nějaký sen, který si chce splnit. Její odpověď mne mile překvapila: „Přemýšlím o studiu na vysoké škole, ale zatím nejsem ještě rozhodnutá, kam a na jaký obor. Mám jen trochu obavy, abych to zvládla.“

Držme jí palce, aby se jí její sen splnil. Bude to mít těžší než ostatní, ale tím  víc si vychutná každý studijní úspěch.

Martiny rady pro všechny

1)         Nepřecházet nemoci, vyležet i banální chřipku!

2)         Nezapomínat na skutečný odpočinek – klidně s knížkou na gauči

3)         Najít ve své činnosti míru, zbavit se pocitu, že vše musím dělat na maximum a sama

4)         Uvědomit si, s kterými lidmi a jak se chci stýkat ve svém volném čase, tzn. nepěstovat si parazity

Autor: Veronika Matoušková