jinak by nedělal takové okolky. Že by ho ztratil? Přetočila jsem se na druhý bok. Třeba čeká, že to udělám já?! Možná zapomněl. Ale vždyť to sliboval! …. A nebo, vytanula mi na mysli ta nejhorší možnost. A nebo… prostě lhal!!! Schovala jsem hlavu pod peřinu.
Telefon dál ležel vedle postele a ani nepípnul.
Za svůj život jsme věřily mnoha věcem. Tomu, že děti nosí čáp a dárky Ježíšek. Že dělat popeláře je ten nejlepší job na světě. Že nikoho nebudeme milovat víc, než Honzíka z 2. C. A že modré stíny a křiklavě růžová rtěnka jsou dobrý nápad … Život šel a my jsme objevily spoustu bolestných pravd. Přesto jsme ochotné uvěřit čemukoliv. A pokud jen na okamžik ztratíme kontrolu, uvěříme i leckterým mužům.
Začne to vcelku nevinně. Pár skleniček, pár delších pohledů a pár milých slov. Pak stačí, aby nás ve správný okamžik pohladil po tváři a zašeptal, že by si s námi chtěl dát snídani. Tu zítřejší. My podlehneme. A navzdory tomu, že v noci bylo u nás v posteli poměrně rušno, snídáme v hrobovém tichu – samy.
Případně nás lakuje – pár dlouhých let. Tváří se, že mu nevadí naše špíčky, co se nám usadily v oblasti boků. Říká jim držáčky. Roztomilé. Chválí naše jídlo. Chodí do práce. Plánuje rodinu… Jednou je v práci přesčas. Podruhé, potřetí… pořád. Nevzpomene si, že máme svátek. Místo toho, aby nás chytal za držáčky, každý večer usíná zády k nám. Nakonec nám sdělí, že už to asi nemá smysl. Po pár měsících ho potkáme. S blondýnou, která nemá ani držáčky a ani nevaří. A na prsteníčku se jí leskne zlatý kroužek.
S muži je potíž. Stačí jen pár šikovně zvolených slov a jsme bohyně. Stačí jim uvěřit a jsme v háji. Otázkou zůstává proč? K čemu ty řeči, že určitě zavolá, že máme oči jako laň a že si bez nás nedovede představit svůj život? Bojí se, že by nedostal, co chce? Má to v genech? A nebo lže, protože to od něj čekáme?
Je příjemná letní noc, hraje hudba a celý večer se na vás usmívá pohledný mladík. Propichuje nás očima, a když se k nám konečně přiblíží, jen tak mimochodem prohodí: „No, máš sice trochu větší zadek, ale tvůj výstřih vypadá nadějně. Co si takhle vrznout?“ Asi by nám nestál za odpověď. Možná za facku. Mužské pravdy bývají mnohdy kruté.
Herečka Michaela Horká v jednom rozhovoru řekla: „Muži jsou experti na polopravdy. Mají zvláštní talent ženy balamutit a my jim samozřejmě věříme. Oni vlastně nelžou, jenom si občas tak trochu přizpůsobují pravdu.“ A je to tak nejspíš správně. Svět chce být klamán a ženy společně s ním. Pár troubů nám bude říkat ty otřepané lži, kterým se budeme tiše smát. Ale ti protřelejší přišli na důležitou věc – že „nové lži se poslouchají líp než staré pravdy“*. A protože v každé ženě se skrývá divoká šelma, které se velmi snadno lže, stačí si ty báchorky prostě jen užívat.
* citát: Anton Pavlovič Čechov
Autor: Klára Hüttlová
