Plovárny, kde bez plavek být nelze, veřejné kluziště, na něž vás bez bruslí nepustí, staveniště, mající předepsanou ochranou přilbu jako povinný prvek nebo operační sály v nemocnicích, kam nemůžete vstoupit bez sterilní obličejové roušky.

Ve všech těchto případech se ovšem spíš než o povinný úbor jedná o nezbytné vybavení. O nějakém dress codu se tedy hovořit příliš nedá. Zařízení a institucí, kam je striktně předepsaných určitý druh oděvu, stále ubývá.

Ještě nedávno se mezi takováto místa počítalo divadlo. Při jeho návštěvě vytáhl ze skříně sváteční oblek i člověk, který ho jinak nosí pouze dvakrát za život. Při svatbě a pak až do rakve. Pánové do divadla nosili sako s kravatou, do opery třeba i motýlka a dámy volily večerní róby podle významu večera a tématu představení.

Na činoherní taškařici bylo možné vzít za teplých letních večerů třeba i světlé šaty bez rukaviček, ovšem do opery na Wagnera byla plesová róba temných barev nezbytná. V dnešní době se podobné rozjímání nad skříní jaksi vytrácí. Při pohledu do hledišť divadel je zřejmé, že se mnozí návštěvníci nejen neobtěžují vyhovět duchu dramatu, které má proběhnout na jevišti, ale časti si ani nelámou hlavu nad tím, v jaké budově se vlastně ono hlediště a jeviště nachází.

V Národním divadle se tak Tosca často klaní skupince turistů v rozdrbaných džínách a tričkách s názvy metalových skupin, něžné baletky tančí po špičkách před zraky diváků obutých do bagančat, v nichž jsou zastrčené plátěné kalhoty s maskovacím vzorem a Otello zvesela škrtí svoji Desdemonu pod dohledem zástupu gumových sandálů. Divadlo pomalu ztrácí svoji auru výjimečnosti a tak jej mnohdy třeba zahraniční turisté berou jenom jako další ze zastávek při svojí prohlídce města. A je-li jejich oblečení dostatečně vhodné pro Karlův most, musí být dostačující přece i pro Státní operu, no ne?

Abychom ovšem nebyli tvrdí pouze na zahraniční návštěvníky, ani našinci si často se svým vzhledem hlavu nelámou. Mnohým lidem je třeba za těžko pochopit, že když jejich značkové tričko stálo stejně jako slušný oblek, stále ho to ještě nestaví na stejnou úroveň. A i když jistě mají svůj styl, kterým se vyhraňují vůči okolnímu světu, není žádným potlačením vlastní identity, když pro jeden večer přizpůsobí svůj zevnějšek základům společenských pravidel a slušenému vychování. Ať už je pohled okolního světa na divadla v dnešní době jakýkoliv, stále ještě platí, že jde o zvláštní záležitost, ve které se potkávají lidé.

Diváci navzájem, diváci s divadelním personálem, diváci s herci, a herci s diváky. Přičemž právě lidskost dělá z divadla neopakovatelný zážitek, který je každý večer jiný. Na tom se ovšem musí přičinit nejen herci, kteří přijdou na jeviště ve správném kostýmu a odříkají správně svoji roli, ale také diváci, kteří budou mlčet a svým vzhledem zachovají místu tu správnou důstojnou atmosféru.