nejsledovanějších „kriminálníků“ poslední doby David Hons, vystupující pod jménem Roman Týc.
Jde o českého umělce, který je známý především svým diverzním přístupem, se kterým prezentuje svoji tvorbu ve veřejném prostoru. Mezi jeho nejznámější a nejaktuálnější díla patří především výměna skel u semaforů pro chodce, která z „poslušné“ siluety panáčků udělala obrázky připodobňující nás v nečekaných situacích.
Tato akce také způsobila, že si Roman Týc měl možnost promyslet svoje další umělecké působení v klidu vězení. Jak je ale možné, že se umělec za svoje počiny může dostat do konfliktu se zákonem? Kde je hranice oddělující umění od vandalismu?
Zákon praví, že svoboda jednoho člověka končí tam, kde začíná svoboda druhého. Ovšem posoudit, kdy uměleckého vyjádření, často spojované se svobodou projevu, opouští neškodnou krajinu kreativity a přerůstá v ničení veřejného majetku, popřípadě v obtěžování druhých, je velmi těžké. Pokud by například Roman Týc vytvořil v ateliéru model ulice a nainstaloval si do něj semafory s panáčky podle svých představ, nemohl by nikdo namítnout ani slovo.
Umělec se realizuje na svém, za svoje peníze a má tedy právo vytvořit cokoliv. Ovšem, měla by taková výstava skutečný umělecký dopad?
„ Signalizační systém může znázorňovat systém společenskopolitický, ve kterém musí žít každý z nás. Skrze tento systém, jsem chtěl lidem ukázat, že nemusí jít a stát, když jim to systém přikáže, je jen na nich, na každém z nás co zrovna chceme, nebo potřebujeme udělat“ píše mimo jiné Tyč v otevřeném dopise, který směřoval k soudkyni Janě Mimové. Jeho projekt jde tedy ruku v ruce s jistým vzdorem vůči systému a logicky tedy svoje pole působnosti ve veřejném prostoru vyžaduje. Otevírá oči. Snaží se ukázat cestu.
Problém je v tom, že na druhou stranu při tom nedává možnost těm, kteří ji vidět nechtějí. Těm, kteří mají rádi panáčky takové, jací jsou a odmítají cokoliv měnit. Těm, kterým současná situace vyhovuje.
Kdybychom chtěli soudit, zda je otevřenost vůči novým myšlenkám dobrá nebo špatná, dostávali bychom se v podstatě na stranu těch, kteří diktují. A kruhem bychom se tak vraceli k původnímu problému odebírání svobody. Umění, které pomáhá lidem otevřít oči, rozhodně není zločin. A díky za něj.
Pravdou ovšem zůstává, že každý, kdo chce lidem otevírat oči, musí počítat s tím, že jde o činnost nevděčnou. Neuvědomělé umění je prostě pořád jen vandalismus. A uvědomělý člověk musí nést na paměti, že i za dobré věci někdy musí přijít trest.
