… taková událost jako když ji vydá Viewegh (což je trochu škoda), ale pořád je to hit (což je prima). A to se vcelku nedávno stalo. Již čtvrtý román tohoto autora nás přivádí do Východního Německa a na sever Moravy. Ole a Nancy, dvě hlavní postavy.

„Zapálí  si, dopne bundu až ke krku, hodí do sebe prášek proti smrti a jde. Ulice je jako poušt. Fouká to a pod trubkami se převalují duny barevného listí.Větve a kmeny stromů jako holé šedé tyčky podpírají popraskaný strop tmavých mraků.“

Tak začíná svůj příběh Ole. Ole je čtyřicátník, který vlastní bar Helsinky a žije v podivném městě ve východním Německu. Na bar i Oleho jsou napojeni další postavy -  Frank, Lena, Ulrika, Pražák,… – stejně jako on, trochu stíny. Žijí v nemocném města, které se pomalu rozpadá a občas je pronásledují bolestné vzpomínky. Dusí je vlastní neschopnost.

Nancy je holka, 17 let , nesnáší svýho dvojbrudra, bojí se, že je v tom, nosí kohouta, bydlí v Jesu, bolí ji v furt v krku, je dost punk a píše si tajnej deník. Je rok 1987, v Jesu se bojej Černobylu, ale všem je jasný, že jsou ztracený i bez něj. Že život určují jiní a oni jsou figurky, jejich poslední svobodou je punk. Dusí je diktát mocných.

„Furt nic, ty krávo s nohama do nebe… Panika. Pomáhala jsem mutr odstrojit pařez a ona se ptala, co mi je že jsem tak protivná tak jí říkám že na mě asi leze chřipka.“

Jaroslav Rudiš si ve svém románu hraje, chvíli je to voráchlá puberťačka a chvílí vyhaslý čtyřicátník. Ačkoliv by asi spousta šťouralů dokázala najít menší chybky (znalci zejména poukazují na to, že punková kapela by určitě neměla manažera), oba hrdinové působí životně a uvěřitelně. Jako kdyby autor potkal holku a kluka a skrze své psaní je nechal jenom žít. Stránky tak zaplňují postavy (a nejen ty hlavní), které vylézají z papírů a mění se v plastické bytosti se všemi svými problémy, radostmi, depkami. Depkami především.

Z knihy pořád trochu mrazí, navzdory úsměvným pasážím i vtipným hláškám, je melancholická asi jako to ráno, kdy si Ole vzal prášek proti smrti. Nad celým příběhem se vznáší „neviditelný vypravěč“. Nehodnotí, jenom nazírá na nešťastné životy těch druhých. Provádí nás zdánlivou banalitou všedních dnů Oleho i rychlým dospíváním citlivé Nancy. Může být o tom, že tehdy v tom osmasedmdesátým to bylo stejně nemocný jako je to dneska. Může být také výpovědí jedné generace, která se narodila na špatnym místě, ve špatnou dobu. Může být také afektovaným výkřikem někoho, kdo punk i komouše zažil jenom z rychlíku. Nebo taky o tom, že Punk´s not dead.  Každého osloví jinak.

Vydavatel o tomto díle říká, že pokud se vám líbilo Rudišovo Nebe pod Berlínem, bude se vám líbit i Konec punku v Helsinkách. Možná se vám bude líbit i víc. Já myslim, že i když Nebe pod Berlínem neznáte, bude se vám líbit Konec Punku v Helsinkách. Knížka, která může mít tolik významů, kolik má čtenářů, není úplně k zahození. A navíc je skvěle napsaná.

Název: Konec punku v Helsinkách

Autor: Jaroslav Rudiš

Rok vydání: 2010

Nakladatelství: Labyrint

Počet Stran: 268

Cena: 285 Kč