Na pódiu se obnažoval Dan Bárta, fanynky řvaly nadšením a z vlnitého stropu začala po chvíli kapat sražená voda. Pak otevřeli větší sál. To jsem byla už o něco starší a tenhle prostor se stal mým druhým domovem. A pak najednou zavřeno. Demonstrace. Zablokovaná Národní. A taky kapely. Petice. Sliby … A nakonec velká úleva.  Před pár dny se Rock café znovu otevřelo.

Rock café vzniklo v devadesátých letech jako alternativní umělecký prostor. Za jeho založením stálo sdružení Nový horizont a podmínky pro start mělo věru ideální. Adresa v centru Prahy. Divoká porevoluční léta. A pochopitelně kapely, které se tady střídaly jako na běžícím páse. Časem se klub rozrostl, kromě hudby je dneska možné zajít do Rock café jako do galerie, divadla, kina, nebo se tam jen stavit na skleničku po práci. Místo se za léta fungování stalo kultovním, kam dříve, či později došel téměř každý teenager.

Podobně jako jiné kluby i Rock Café začalo mít problémy. Ty se týkaly (jak jinak) hluku. Majitelé se snažili všemi možnými i nemožnými prostředky zabránit nejhoršímu. Klub hrál jen do deseti hodin. Strážníci prudili několikrát za večer návštěvníky klubu. Zaměstnanci byli předvoláváni k výslechům. Kapely dostaly zákaz parkovat před klubem. A ačkoliv úředníci sbírali razítka, tolik potřebná k uzavření klubu, do Rock Café se pořád chodilo, kapely hrály a všichni se veselili do brzkých ranních hodin. Až do 15. dubna 2009. Tehdy k nejhoršímu opravdu došlo. Zákaz hudebních produkcí.

V květnu, přesněji řečeno pátého se všichni správní rockeři, nefalšované grouppies i fanoušci, které v Rock Café potkáváte v kteroukoliv denní, či noční hodinu, semkli a vyrazili na Národní třídu. Zastavila se doprava.  Na malém pódiu se střídali muzikanti a 4 000 lidí poklidně protestovalo. “Když nemůžeme hrát uvnitř, budeme hrát venku“, neslo se ulicí.  Úředníci z pražského magistrátu se trochu zalekli, dušovali se, že z klubu se nestane ani casino, ani noční podnik pro pány a přislíbili, že klub se otevře 9. 9. 2009. Odhlučněnější, novější, lepší a hlavně fungující.

9. září minulo, Rock Café sice stále nefungovalo na sto procent, ale mrtvé definitivně nebylo. Hrálo se tu především divadlo, unplugged koncerty a pořádaly se zde výstavy. Uběhl ještě další rok a půl.

A tak se stalo, že 15. dubna 2011, po dvou letech čekání, se Rock Café doopravdy otevřelo. Na pódiu se sešly kapely klasického rockového střihu. Imodium. Lety mimo. Post-it. Přišlo hodně lidí. Mlha (rozuměj kouř z cigaret) byla tak hustá, že se už ani krájet nedala. Rock Café obléklo trochu nový kabátek, ale pořád to bylo Rock Café.“ Zahulený, smradlavý, stylový. Prostě takový, jaký ho máme rádi. „

Možná by to chtělo neusínat na vavřínech a vzpomenout si, že některá pražská i nepražská místa zase tolik štěstí neměla. O přežití bojuje ledaskdo.  Namátkou – karlovarský klub Rotes Berlin, Kinematograf bratří Čadíků na Střeleckém ostrově a nebo Roxy. Pochopitelně nejde o život a rozjívená mládež si jistě najde jiné prostory, kde se bude oddávat zhýralostem. Ale i tak je škoda, že se z historických center českých měst stávají skanzeny, zanikají legendární podniky a starci nad pivem vzpomínají, jak se u nás kdysi žilo. Doufejme, že Rock Café bylo první vlaštovkou a že přijdou i další. Protože míst, co mají svého genia loci, už mnoho není.

Autor: Klára Hüttlová