Od roku 1997 je výkonnou ředitelkou a spolumajitelkou ve firmě, která produkuje knihy, hlavně  pro děti, v mnoha jazykových mutacích, má na starosti trhy přibližně v polovině Evropy, občas s přesahem do Asie.

Vystudovala vysokou školu ekonomickou v Bratislavě, ekonomiku zahraničního obchodu. A tak sice „vyrábí knihy“, ale přesto pracuje ve svém oboru – má na starosti především ekonomickou a marketingovou stránku firemních aktivit.

Naše první otázka zněla: Máte také nějaké odborné „knihařské“ vzdělání?

Ne, mám sice knihy moc ráda, ale profesí jsem ekonomická managerka. Možná bych při práci ve vydavatelství měla mít i nějaké umělecké sklony a znalosti, ale na druhé straně, jako ředitelka a manažerka potřebuji být zdatná spíš po té obchodní, ekonomické stránce. Na odborné literární a vydavatelské věci mám spolupracovníky, kteří jsou specialisté v oboru. Nemám sice umělecké vzdělání, ale řídím se svým estetickým cítěním a podle něj vybírám tituly, které budeme vydávat.

Jsme menší firma, většina našich spolupracovníků pracuje externě. Zaměstnanci jsou ve firmě hodně dlouho, nemáme fluktuaci, svých kvalitních lidí si vážíme a děláme jim dobré podmínky. Jedním z nich je odpovědný obchodní ředitel, který ve firmě pracuje patnáct let. Možná je to na jednu stranu škoda: Když je tu někdo třeba dvacet let, nemůže nasbírat zkušenosti jinde, přinést něco nového. Ale na druhou stranu, v dnešní době není jednoduché najít spolehlivé a kvalitní lidi, kteří oddaně pracují pro firmu.

Pracujete léta na manažerské pozici. Vidíte nějaký podstatný rozdíl mezi manažery, tedy muži, a manažerkami, ženami?

Souhlasím s obecně známou pravdou, že ženy v naší společnosti mají spíš všechny pracovní úspěchy tvrdě „oddřené“, kdežto mužům jde leccos snáze, jaksi samo. Je to dáno i historicky, těžko s tím něco uděláme.

 

Foto: Ing. Hriňová, John Virapen, Ivana Christová

Pokud jde o osobnostní kvality, ženy se možná víc věnují detailu, alespoň z mého pohledu. A jsou zvyklé dotáhnout věc do konce. Já také: Jsem spokojená, až když je všechno dotažené, skončené.

Muži naproti tomu umějí věc dobře rozběhnout, ale pak už dál nejdou, už se nestarají, předají to někomu jinému, ať to za ně dokončí. Jenže když pak nekontrolují, často to nedopadne dobře. To je myslím silná stránka žen, že věci dotahují do konce. Nepoleví, dokud všechno není, jak má být.

A v čem jsou naopak muži jako manažeři lepší? Řekla bych, že v tom, jaký mají nadhled. Umí dobře chápat souvislosti, kombinovat, zevšeobecňovat.

Samozřejmě, ne každá manažerka je taková a ne každý manažer je takový. Toto je můj pohled, tak to vnímám já.

Co pro vás bylo na profesní cestě nejtěžší?

Na začátku bylo nejtěžší naučit se správně delegovat pravomoci. Vždycky jsem byla zvyklá udělat si všechno sama. Věděla jsem, co a jak jsem udělala, a měla jsem jistotu, že je to v pořádku, dobře udělané. Pak jsem ale přešla do funkce, kde mám kolem sebe lidi, kterým musím důvěřovat. Řeknu jim, co mohou, jak na to, vymezím jim kompetence a nechám je pracovat. To jsem se musela naučit, předat kompetenci. Ale stejně důležité je správně kontrolovat: Nejen předat kompetenci, ale také sledovat, jestli práce pokračuje, jak je třeba. Pak mají zaměstnanci větší odpovědnost a pracují lépe. Když je třeba, tak pomůžu, poradím. Často se stane, že zastavím nějakou práci dřív, než se stane malér. Mám ráda, když ten, kdo udělá chybu – protože každý jsme omylný, včas přijde a řekne „Tady jsem udělal chybu, dělejme s tím něco, poraď mi“ a podobně. To je myslím konstruktivní přístup a lidé jej ocení víc, než kdybych jen tiše čekala, jak to dopadne a oni pak museli snášet případné sankce.

A co je nejtěžší v současnosti?

Je to něco, s čím nedokážu zatím hnout: Platební morálka odběratelů. Ta se za poslední dva roky tak zhoršila, že to je neuvěřitelné. Když člověk prostě nemá cash, nepohne se.

Jaký máte svůj osobní recept na zvládání pracovních těžkostí?

Před nějakými dvěma lety byla situace skutečně hodně těžká, bylo to až depresivní, téměř bezvýchodné. V tom období mi pomohlo, že umím zmobilizovat vnitřní síly, a hodně mi pomáhá i to, že jsem věřící: Věřím, že každý problém má řešení a že každý máme nějakého toho anděla strážného. Když se opravdu strašně snažím, když jsem ve své práci poctivá, pak se východisko určitě najde a ten Někdo mě nenechá padnout, zahynout. O tom jsem silně přesvědčena. Za těch dvacet let, co pracuji v této oblasti, se to už několikrát opakovalo: Přišly extrémní těžkosti, a když jsem si myslela „Tak toto už firma nemůže přežít, to se už nedá“, najednou někdo zavolal, najednou se objevila nečekaná nabídka a otevřela se nějaká úplně nová cesta, třeba i něco, co jsme dosud nedělali a zase bylo na čas dobře.

Máte malou dcerku. Když se měla narodit – nebála jste se, jak to zvládnete?

Ne, nebála. Jen jsem si trochu dělala starosti, jak situaci přijme spolumajitel firmy, majoritní vlastník. Vzal to naprosto skvěle, ještě mě podpořil, ubezpečoval mě, že to zvládneme, vždyť v dnešní době není problém pracovat přes internet i z domova.

Výborné je, že mám partnera, který sám už má dva dospělé syny a po tomto dítěti velmi toužil. Tolik si přál dceru a to se podařilo, takže on rád přerušil svou vlastní kariéru – asi tři měsíce jsem byla doma já a on potom postupně převzal podstatnou část péče o dceru. To je něco velmi pozitivního a v podstatě nevídaného. Obdivuji, jak to zvládl. Mám s muži totiž úplně jiné zkušenosti. Většina mužů velice těžce nese, když mají vedle sebe úspěšnou ženu, a místo aby jí pomohli, jdou někdy i přímo proti ní, snad žárlí nebo závidí. Můj muž, to je partner, který je silný a kterého si vážím. Obdivuju ho, že má v sobě tolik pokory, že není ješitný a podporuje mě.

A co vaše cíle do budoucna?

Za ta léta v manažerské pozici jsem zatím nikdy neměla pocit stagnace, nudy nebo nenaplnění, protože pořád je kolem něco nového, nové impulzy, nové věci, které se člověk učí. Nechci tuto svoji práci opustit, vyměnit. Ale přece jen mám jeden takový sen, možná neuskutečnitelný. Zatím o něm ví jen moje rodina: Ráda bych ještě někdy zastupovala Slovensko v zahraničí.

Sním o tom, že bych mohla působit jako obchodní atašé v některé arabské zemi, v Dubaji a podobně. Jestli se to podaří, to nevím, ale snít o tom můžu, vždyť všichni máme nějaké sny.

A váš vzkaz pro naše čtenářky – manažerky?

Aby se nebály, nedaly se odradit, zastrašit. Aby si věřily, že to dokážou. Aby měly na mysli, že nejen muži jsou šikovní. Když nás bude víc, přesvědčíme okolí, že na to máme a pak to bude dobré.

Autor: Eva Musilová