Příroda začíná s přípravami ke spánku. Rád si v sobě ponechávám ten nevinný dětský údiv, s jakým pozoruji barvitou oslavu korun stromů loučící se se životem. Tedy s jednou z jeho podob. Forma se mění, podstata zůstává.

Nezdráhám se opustit chladně vědecký přístup a přijmout tvrzení, že pořád žiju na zázračné planetě. Škoda, že se jí všichni pořád čím dál více vzdalujeme. Vždycky mně zajímalo, jak asi žili a dodnes ještě někde žijí,původní kmeny a obyvatelé planety, kteří se nedostali “nad“ přírodu, ale byli-jsou stále v ní a s ní v harmonii a souladu. A jak proboha zvládali zimu?!

Jelikož má pro mě „paní Štěstěna“ jakousi zvláštní slabost, přišla ke mně v počátku tohoto léta nabídka spolupracovat s občanským sdružením M.O.S.T., které tyto lidi podporuje ve svých projektech.


Kdo by to byl řekl, že ještě dnes, v nedostupných a značně nehostinných krajinách hor Himálají, budou žít, a k tomu rádi, lidé – horští, přesněji pak nomádi?!

Expedice VIII aneb Cesta do minulosti

Letos již po osmé vyrazila expedice občanského sdružení M.O.S.T. do čarokrásných míst severní Indie často přezdívaných Malý Tibet. Poprvé však zavítala do neprobádaných míst, kde kočují tibetští nomádi. Jde o místa v pěti tisících metrech, kde je možno spatřit poslední sněžné levharty. Jde o místa, kam noha turisty ještě nevkročila. A jde o místa, kam se letos potřebujeme dostat!

Plán cesty je následující.
Z hlavního města Indie, z města Dílí, kde se příliš neohřejeme (přestože zde letní teploty hravě překračují třicítku), jedeme hned první večer do exotického Dehrádunu – tam předáváme dětem z exilových vesnic psané pozdravy českých kmotrů (v rámci projektu „Kmotrovství na dálku“). Je nesmírně dojemné vidět úsměvy dětí, které ještě nedávno riskovaly své životy přechodem Himalájí-ve sněhu,v letních botkách a s vědomím, že už nespatří své rodiče. To vše za cenu svobodného života a vzdělání.
Krom dětí z tibetských vesniček, zde žijí svobodně také tygři, sloni a leopardi.„Nechodit brzo ráno a pozdě večer pěšky“- to je, dle naší průvodkyně Cering,  zaručený recept na přežití – hmm! Toto exotické místo však střídáme brzy za jiné. Manali, horské městečko stavěné pro turisty, je taky hlavní výpadovkou na Ladakh. Má dvě části – starou a novou a dohromady je spojuje dlouhý upravený park lemovaný dunící řekou Beas . Vyžití je zde velkolepé. My jej ale neokusíme.

Manali je pro nás totiž pouhým přestupním místem, odkud se vydáváme na dalších 20 hodin jízdy mikrobusem přes nebezpečnáhorská sedla a jejich ještě méně bezpečnéserpentiny. Ty jsou lemovány ohořelými vraky spadených aut do propasti pod námi-ehm,no!
Náš cíl je klášter Tikse.
Tikse je místem odpočinku těla i duše. Klášterní komplex má pro sponzory a zahraniční učitele zbudovaný hostel s restaurací. Díky tomu můžeme být s buddhistickými mnichy v celodenním kontaktu. Klášter se stává naším novým útočištěm a zároveň též výchozím bodem. Odtud je to k divoce žijícím nomádům“už jen pouhé“ dva dny cesty. Stačí tedy vyřídit potřebná povolení a můžeme jet(pozn.v severní Indii jsou místa, kam si musíte jednotlivá povolení ke vstupu koupit, připomíná to sestavování placených fakultativních výletů u poznávacích zájezdů).
„Protože nomádi kočovali za lepší půdou příliš dlouho, dostali se letos do míst takzvaně zakázaných, kam se za nimi, jakožto cizinci z Evropy, nedostanete“ – zní verdikt ředitele agentury v Lehu, která podobná povolení vydává.

Co teď?!
Tady je už nutno sáhnout po nápovědi na telefonu. Voláme tedy naší místní spojce Tenzinovi.
Tenzin je 36-ti letý muž, potomek tibetských uprchlíků a nomádů. Akrom přítele, je také naším místním koordinátorem, tlumočníkem a průvodcem. Otom, co se mu v následujících hodinách podařilo, hovoříme jako o husarském kousku. Domluvil nám dva odvážné řidiče, kteří s převozem nebezpečného nákladu – bílých turistů – do zakázané oblasti problém nemají. Jejich odvaha nám imponuje a s řidiči se seznamujeme. Přesto všaknám jejich plán zůstává utajen. A tak nezbývá nic, než se tomu odevzdat.

Dokonce ani Tenzin se nechce vyjádřit k tomu, jakým způsobem se chtějí dostat přes ozbrojenou vojenskou stráž, hlídající vstup k posvátným jezerům v zakázaném území. Snaží se nás uklidnit jeho oblíbenou frází – „Just trust me“ (Prostě mi věřte). Pronáší ji vždy s takovým milujícím rodičovským pohledem. Víra nám zřejmě v tuhle chvíli bude muset opět stačit. Protože se vydáváme vstříc ozbrojené hlídce bez jakýchkoliv lejster k oprávněnému vstupu do vojensky střeženého prostoru.

Po krátkém rozhovoru Tenzina s vojáky, je nám však závora do zapomenutého světa bez poskvrny, otevřena. Nechápavé výrazy tázajících se tváří naší posádky, uspokojuje Tenzin výpovědí o tom, co se to tady vlastně událo. Není zrovna běžné, aby vám v byrokratické Indii, někdo vyšel vstříc, i když povolení máte. Natož aby se tak stalo, když v ruce nemáte vůbec nic! Cha! A přesto! Důvodem náhlého obměkčení vojska byl synáček našeho pana řidiče. Ten byl totiž, již jako dítě, rozpoznán za“převtěleného duchovního“ a dnes působí jakožto vysoce postavený láma místního kláštera. Jeho otec (a celá rodina) se tak stává rovněž váženým. A to vám pak v Indii stačí chvilka strávená u sladkého čaje s mlékem a lejstro nelejstro, můžete jet!

„Neuvěřitelné!!!“, smějeme se s údivem na tváři, k čemuž rozhodně dopomáhá i panenská příroda okolo nás. Žádná cesta, jen kamení, řeky a vodopády, které nám omývají auta od prachu z cest, když pod nimi projíždíme. Jsme úplná karavana. Ovšem namísto velbloudů, máme terénní vozy. Ty se tady oplatí. V takovém terénu a při přejezdu koryty řek, bychom s obyčejným autem neměli šanci.

Nakonec i cestu samotnou si tvoříme sami. Tady už linkové spoje prostě nejezdí. Při tom krásném off-roadovém zážitku, mi v mysli vytanuly úryvky ze závodu Paříž-Dakar, kdy stejně jako my nyní, tak i tehdy náš český hrdina Karel Loprais se svou posádkou Tatry 815, bloudil po nekonečném prostoru nekonvenčního terénu stopou civilizace nepošlapaného světa. A stejně jako oni, i my směřujeme do míst, kde žijí lidé po staletí neměnným způsobem života, nezávisle na dění okolního moderního světa. Lidé, z nichž někteří zanedlouho poprvé v životě spatří „bílou tvář“.

Nomádi

Spolu s posledními paprsky slunce přijíždíme do cíle. Nekonečnou pláň, krom himálajských obrů v dáli, narušují jen na obzoru vykukující bílé stany nomádů. Rozbíjíme stan a vrháme se na vynikající večeři, kterou je opět čočka s rýží. Hlad je však nejlepší kuchař. A platí to i v pěti a půl tisících metrech nad mořem.

Zdánlivou dokonalost krásy utajeného světa s vlastním časem, dokáže narušit jen večerní toaleta. Ale nebýt zuřivých nomádských psů, kteří vás s plamennýma očima ve světle čelovky běží roztrhat, jen co si odlehčíte oděv.  A s tím následně spojeného vtipného entrée do společného stanu s kalhotami „na půl žerdi“, napadlo by člověka, že se ocitl v pozemském ráji!
Všude je naprosté ticho. Takové, až máte pocit, že slyšíte jiskření zdejších jasně planoucích hvězd. Do toho jakoby broukali svým netradičně hlubokým basem „tu svou“ pánové beze jmen, které veřejnost skupinově přezdívá Himálajští obři. Ležíme v krajině nad světem, kde divočinu moderního života, střídá divočina původní, tichá a klidná.

Takto jsme kdysi dávno žili všichni – my lidé. Snad i pro ten zvláštní pocit sounáležitosti, tam někde hluboko v nás, nepřijíždíme v pozici Bohů, na kterých závisí život tohoto etnika. Přijíždíme jako přátelé z jiného světa. Zvědavý Kolumbus,Tasmana nebo James Cook objevující nový svět! A nepřicházíme ani zachraňovat, ale uzavírat obchod. Dáváme jim finance v podobě koz, kterých teď mají nemnoho, za což je nám darováno to, co je u nás často již nedostatkovým zbožím.

A tím je prosté lidství. Vnitřní skálopevný klid a obrovský nadhled (k čemuž jim možná dopomáhá i zdejší výška?). Ale taky vnitřní mír a více smíchu a radosti ze života. V neposlední řadě taky vzájemná pomoc mezi sousedy, úcta ke stáří a nepodmínečná láska k dětem. Což jsou atributy v našem světě mnohdy vyprodané. Tady jsou stále živé a mají své místo.
Dáváme se do hovoru s nomády včele s náčelníkem, moderněji starostou místních lidí. Vykládají nám o životě v horách, o odchodu z rodného Tibetu, o ztrátě svých území a stád, ale přitom si nestěžují. Přijímají to jako holý fakt a jako součást pouti života. Přesto, že jsou tibetskými uprchlíky v indickém exilu na půdě, kterou místní pro svou neúrodnost odmítli, je náčelník i jeho sousedé stále plný optimizmu. Milujía ctí své místo pod sluncem, stejně tak i podmínky, ve kterých žijí. Nevnímají to jako přítěž, ba naopak jako podobu opravdové životní svobody.

„Není nic lepšího než zvířata. Jsou pro nás vším. Kdyby zvířata nebyla, nemohli bychom se nazývat nomády. Žít bez nich v horách je nemožné. Jsou zdrojem naší potravy i kultury. Žijeme tady bok po boku, jako staří přátelé. Prožíváme spolu hojnost letních pastvin i těžší období třeskuté zimy. Bez hor a zvířat si život neumíme představit. Ne, nomádský život bychom za nic neměnili!“Nomádi, kteří jsou na zvířatech životně závislí, chovají své čtyřnohé přátelé na mléko a vlnu. Z hrubé kozí srsti tkají ženy koberce, z té jemnější tzv. Pašmíny (velmi kvalitní cenná vlna s termoregulačními vlastnostmi) se pak zhotovují deky, šátky, oblečení. Tu už pak většinou zástupce nomádské komunity – náčelník či starosta vozí do vesnice prodávat. Za utržené peníze nakupuje pak zásoby potravy pro lidi i pro zvířata na zimu.
Rodinné prostředí nomádů stojí taky za zmínku. Zdejší rodiče, často pochází z větších rodin opočtu i jednoho tuctu dětí. Dnes už je takové vysoké číslo spíše kuriozitou. Migrací z Tibetu do indického exilu přes horská sedla a průsmyky Himálají, ztratili tito lidé obrovskou spoustu svých zvířat (až 80%), která uhynula zimou nebo hladem. A protože je nomád na zvířatech závislý, s počtem stád klesla i jeho životní úroveň a v této závislosti pak i porodnost. Dnes mají okolo dvou až tří dětí a heslo: „Když nebudeme mít dost dětí, linie nomádů bude ohrožena“ vystřídalo nové: „Když nebudeme mít dost jídla pro naše dvě, tři děti, život nomádů skončí“.

Výchova dětí je uvolněná. Starší děti mají na starost své mladší sourozence. Nebývá to ale role otravná, jak jí mohou znát někteří z nás. Výchova se v těchto místech odehrává tak nějak sama. Pro úzkostlivé maminky tady místo není. Ani přehnaná péče tady nenalézá uplatnění. Děti se prohání po loukách vystlaných kozíma bobkama, které taky rády užívají jako “pleťovou masku“ či “dehydratační krém na ruce“. Jak říkám, aby zde člověk mohl chvíli být, musí mnohé své postoje rychle opustit. Takové suché nadrolené kozí bobky se totiž rády vznášejí vzduchemuž při sebemenším vánku. A při příležitostech jako je společné jídlo-placky z mouky, kozí jogurt, slaný čajnebo sladký s mlékem a to všes kozími chlupy – je pak taková větrná vsuvka zvláště záživná. Děti z toho ale mají radost a se špinavými tvářemi a neutřeným snoplíkem u nosu poskakují kolem nás. Životospráva je prostá (suché placky,kozí nebo jačí mléko a jogurt,občas sušený sýr a slaný nebo sladký čaj)! A přesto, jak na první pohled vypadají tyhle děti zanedbaně, při jejich delším pozorovánísi všimnete, že jsou disciplinované auvolněné zároveň, šťastné, samostatné a jakoby už dospělé. Koukají na vás dlouze a hluboce. Pohledem někdy tak zádumčivým, až lehce znejistíte. Jsou to lidé jako my? Ano. Ale jejich způsob života je jiný. Pohled z očí do očí se pak nestává jen spojnicí, mostem mezi kulturami, ale též mostem mezi dávnou minulostí našich předků a dneškem, časem moderního člověka.

„Neuvěřitelné, úžasné. Jedna planeta a tolik různých realit, časů a podob života“, říkáme si při loučení.

Já se tiše usmívám. :-) A uvědomuju si,jak velkou váhu musí mít má osoba u „paní Štěstěny“, když jsem si mohl splnit svůj velký sen.

V setkávání se s kočovnými nomády, žijícími životem našich prapředků – životem v přírodě, bude občanské sdružení M.O.S.T.  ještě chvíli pokračovat v rámci projektu „Koza pro Tibet“.Toho se osobně na místě zúčastnilo již několik dárců. Aby byl tradiční způsob života nomádů udržitelný a nemuseli se stěhovat do měst, kde jen stěží nacházejí uplatnění, nesmí jejich stáda klesnout pod hranici 40-ti koz. Aby se tak nestalo, občanské sdružené M.O.S.T., společně s českými dárci a tibetskou exilovou vládou, podporuje nomády nákupem koz.

Stavění MOSTů mezi kulturami tak pokračuje.

Chcete-li se dozvědět více, zavítejte na stránky http://www.protibet.org/.

Miroslav Kika – občanské sdružení M.O.S.T.