Když vedeme, tvoříme, pomáháme, ale uvnitř je ticho, které svírá a bolí.

„Tento stav zažívá mnoho úspěšných žen, jen o tom málokterá mluví, protože se domnívají, že je to slabost. A že musí zůstávat silné. Ale možná je právě tato domněnka tím, co jim ještě více podkopává nohy,” říká koučka Tereza Čierníková, která upozorňuje na výkon, do něhož se vlivem vnějšího světa a očekávání ženy každý den noří. A mnohdy samy, protože “by měly”, protože si myslí, že jinak se všechno zhroutí.

Ve firemní kultuře se často hodnotí výsledky, produktivita a dosažené cíle více než proces nebo lidské aspekty. I samotné školství je často založeno na známkách, výkonech a testech, nikoli na rozvoji vnitřní motivace, kreativity nebo spolupráce. Úspěch se měří na základě měřitelných cílů, a ne vždy na základě porozumění nebo osobního růstu. Také na sociálních sítích je kladen důraz na zmiňovaný úspěch, neustálé sebezdokonalování, produktivitu, podnikání, výkon. Fráze jako „make it happen“, „hustle hard“ nebo „nezastavuj se“ jsou stále častější. Tím se však dostáváme k takzvané „toxické produktivitě”, tedy potřebě být neustále produktivní, i za cenu vyhoření.

Jsme výkonově orientovanou společností, ale mnohdy jdeme na úkor sebe, říká koučka

„Neustále se ženeme za úspěchem, ale co ten úspěch opravdu znamená? Jsme výkonově orientovanou společností a úspěch se měří obraty, zisky, počtem zaškrtnutých položek na našem nekonečném TO-DO listu. Pod tíhou rychle ubíhajícího světa jsme se však dostali do stavu, kdy výkon je jediná priorita. Jenže spěchat znamená jít pomalu,” říká Tereza Čierníková, certifikovaná koučka, mentorka a majitelka marketingové agentury, která si sama takřka potykala s vyhořením.

„U mě to bylo pět minut po dvanácté, řekla bych, kdy jsem si uvědomila, že v pomyslném kolečku, do kterého jsme se dostala, už jen neběžím, ale že sebou melu ze strany na stranu. A v ten moment, kdy se člověku nechce vstávat z postele, kdy nevidí smysl v činnostech, které dělá, nebo kdy to jediné, po čem prahne, je schoulit se do klubíčka a utéct před světem, mi došlo, že není něco v pořádku. A čím víc jsem o změně svého přístupu začala mluvit, tím více jsem viděla jiné ženy, které možná považují za úspěšné, ale ony možná už někde nemůžou, že se jim vytratila ta radost, že ztrácí samu sebe.”

Když síla přestává být výhodou

„Neumíme si dovolit zpomalit nebo nic nemuset. Máme pocit, že musíme být nejlepší, že každý den musíme prožít naplno. Stanovujeme si příliš vysokou laťku, kterou, když se k ní přibližujeme, najednou posuneme o level výš. A poté, když dorazíme na původní místo, kde jsme laťku položili poprvé a kde najednou nic není, máme pocit, že jsme neušli žádnou cestu. A já poté často říkám jedno – co když to není jenom o jedné laťce. Co když tu jsou i pomyslné “mezilaťky”, které nám mají vlít do žil potřebnou porci sebedůvěry, které jsou možností se poplácat po rameni a odměnit se,” doplňuje svou zkušenost koučka.

„Snažíme se zdolat Everest na jeden zátah. Ale i po cestě na Everest potkáme tábory, ve kterých si máme odpočinout a nabrat směr. Podívat se za sebe a říct si, že jsme skvělí, protože kus cesty máme za sebou. Máme však pocit, že to není dostatečně dost. Ale poté stojí za to se zeptat, co to vlastně znamená to “dostatečně dost”. A taky co pro nás znamená “úspěch”, protože jeho definice je pro každého jiná.”

Tereza má mezi svými koučovanými úspěšné ženy, které si však tlak na výkon často vytváří samy. Nezřídka jim koluje v hlavě to, že přece musí vědět, mít na všechno odpovědi a být tu pro druhé. Jenže dovolit si jen být není tabu. Přesto za tento pocit cítíme vinu.

„Máme pocit, že pořád něco musíme. Ale je velký rozdíl mezi “chtít”, “muset” a “měla bych”. Žijeme životy našich rolí, mezi něž patří role maminky, podnikatelky, manažerky, přítelkyně, manželky, kamarádky a další, ale zapomínáme na tu nejzásadnější – na sebe,” říká koučka. „Sebepéče není sobeckost, ale nutnost. A já rovná se důležitá. Tendenci si odpočinout a jen chvilku nic nedělat považujeme za slabost. Zejména ženy, které jsou někdy svými vlastními očekáváními, někdy očekáváním okolí a strachem ze selhání taženy do extrémů i napříč své intuici či cykličnosti, se ale posléze mohou setkat s vyhořením, ze kterého se dostávají jen těžko.

Velmi často nás vyhoření vyřadí ze hry na mnohem delší dobu, než si uvědomujeme. Vyhoření není stav, který vyléčíme jako kašel nebo který odejde po týdnu jako rýma. Je to dlouhý proces, kterému lze předcházet. Zejména uvědoměním či přijetím, že dát si volno či čas pro sebe a na sebe je produktivní, není to ztráta času. Každý den však nejen na sociálních sítích vidíme jen ten důraz na výkon, jak jsou ostatní lidé úspěšnější a lepší. Máme nutkání je trumfnout. Jsme soutěživí jedinci.”

Změna vyžaduje prostor

„Uvědomění je klíč. A dovolit si pojmenovat je alfou a omegou změny. A změna je volba, ne reakce. Ve chvíli, kdy pociťujeme tlak či vnímáme, že k práci získáváme jistý odpor nebo když si všimneme, že neumíme zastavit, ač nám dochází dech, přichází na změnu čas. Někdo může poznamenat, že je to těžké, že není čas, ale stačí si najít prostor. Změna ostatně vyžaduje prostor, protože den má jen čtyřiadvacet hodin a nevměstnáme do něj další hodinu.”

Jak ale takový prostor najít? Například tak, že začneme postupně – krok za krokem. „Abychom něco změnili, nemusí přijít zboření zdi hlavou. Tu pomyslnou zeď můžeme rozebrat cihlu po cihle. Začít cvičit nutně neznamená, že musíme vyčlenit hodinu třikrát nebo čtyřikrát týdně, což se může zdát v našich očích příliš. Ale když zařadíme pár dřepů každý den do toho našeho programu, získáme zkušenost. Zjistíme, jak nám pohyb prospívá. A prvních pár minut budeme postupně navyšovat.

To samé platí i s nacházením volného času a zařazením sebepéče do našeho harmonogramu. Pojďme začít pár stránkami oblíbené knihy před spaním nebo krátkými procházkami kolem domu před večeří. A postupně, až pocítíme, jak nám volný čas prospívá, navyšujme.

Ale nechtějme po sobě příliš moc. To se poté znovu dostáváme do výkonu a i z toho, co nám má dělat radost a dobíjet nás, se stane výkonnostně orientovaná soutěž. Neztrácejme radost z činností, které děláme. A nevkládejme výkon tam, kde to o něm nemá být. Řiďme se pravidlem 8-8-8 – osm hodin spěme, osm hodin pracujme a osm hodin věnujme tomu, co nás dobíjí zase jinak, ať už je to volný čas nebo čas strávený s těmi, které máme rádi. Ne vždycky se nám bude dařit dodržovat tento pomyslný balanc, ale nezanedbávat svůj volný čas a věnovat mu denně aspoň chvilku – přesně to nás nakonec udrží nad hladinou.”

Autor: Tereza Čierníková, www.terezaciernikova.com
Foto: Unsplash
PR