Možná si řeknete: „Co je to za otázku? Z Německa přece, to je jasné!“

Jenže ono to zas tak jednoznačné není. Uvědomila jsem si to při jednom rozhovoru s naší sousedkou, milou německou paní. Paní Lešáková nejdřív vůbec nevěděla, o jaký pokrm se jedná a pak se moc divila, když jsme ji ujišťovali, že přece „Eintopf“ je německé národní jídlo. „Vy jste ho doma nevařili?“ divila jsem se. Ale ano, vařili ho, jenže jen za války. Před válkou se u nich jedlo „normálně“, tedy podobně jako v Čechách.

To až bída za války a těsně po ní způsobila, že se vařil Eintopf, tedy Jednohrnec. U nás se vžil spíš pojem „co dům dal“, ale šlo samozřejmě o totéž.

Jak se tedy takové chudé válečné jídlo vařilo? Hospodyňka vzala všechno, co doma našla a co se k sobě alespoň trochu hodilo, a připravila to společně v jednom hrnci. Když bylo koření, mohlo se dokonce střídat: jeden den tohle, druhý den zase jiné.

U Lešákových se Eintopf dělal většinou takto: Nakrájely se brambory, cibule, česnek, mrkev, celer, petržel a další zelenina, jaká zrovna byla. Všechno se to uvařilo, posolilo, zahustilo jíškou a nakonec dochutilo majoránkou. Přikusoval se chleba. Když byl.

Varianty přicházely s tím, jaké suroviny se zrovna podařilo sehnat, tedy někdy se nejprve vyvařila kost, jindy se přidalo zelí nebo řepa, dýně, kroupy a podobně. Když se tenkrát paní Lešáková přece jen nechala umluvit a jeden takový Jednohrnec nám uvařila, pochutnávali jsme si a přitom jsme povídali o podobných jídlech. Když to tak vezmete, vaří se vlastně nějaký Eintopf snad v každé zemi, jen ingredience se přizpůsobí dané lokalitě a době.

A tak známe boršč, bouillabaisse, ratatouille, perkelt, tekvicový prívarok, frijoles de olla, pasulj či patates-pot. Levné, rychlé a hlavně chutné „národní“ jednohrnce. Eintopfy.

Autor: Eva Musilová
 
Katalog restaurací:

Celá ČR | Jihočeský kraj | Jihomoravský kraj | Karlovarský kraj | Královehradecký kraj |

Moravskoslezský kraj | Pardubický kraj | Plzeňský kraj | Praha | Zlínský kraj