Není v něm malých postav, po 172 minutách děje si před závěrečnými titulky můžete prohlédnou „atlas rolí“. Zjistíte, že vám určitě některá postava „utekla“ díky strhujícímu ději a dobré práci herců a maskérů (film tedy bude příjemné časem shlédnout ještě jednou). Hrdinové nás provází šesti příběhy skrze několik století a sdělují, že „všechny hranice jsou jen předsudky čekající na své zbourání.“

Nechci  film hodnotit, byly sepsány stovky kladných a záporných recenzí. Dříve než vstoupil do kin, mne však zaujal jeho název, a to ze dvou důvodů. Může existovat atlas (přesný popis, soubor map či fotografií) něčeho tak nestálého jako je shluk nepatrných částic vody, případně ledu, prachu, kouře? Rozšířily se mi obzory – na atlase oblaků se pracuje již od počátku 19. století. Shodou okolností právě tehdy začíná děj nejstaršího z příběhů filmu.

Druhým důvodem byla asociace – vzpomněl jsem si jiný film „o mracích“ na tři roky starý snímek „Slunce za mraky“ (The sun behind the clouds, GB). Dokument o boji Tibeťanů za svobodu. Méně známý, podstatně skromnější, ale v mnohých myšlenkách totožný s hollywoodským projektem. Postavy obou filmů hlásají stejné poselství: „Toto je porušení práv. Nepodvolíme se vašemu zločinnému útlaku.“

Na střechu světa jsem se později během zpětné projekce děje „Atlasu“ vrátil ještě několikrát. U Tibeťanů je hluboce zakořeněná víra v reinkarnaci, ve filmu vyslovená dělnicí Sonmi-451: „Věřím, že smrt jsou jen dveře. Když se jedny zavřou, jiné se otevřou. Můj život sahá daleko za hranice mého těla“. A samotný děj velkofilmu tuto buddhistickou moudrost potvrzuje. Východní filozofie rezonuje i v dalších sděleních: „Naše životy nepatří jen nám. Od zrození po hrob jsou provázány s ostatními, předky i součastníky. Každým zločinem každou laskavostí utváříme budoucnost.“

Mladá Sonmi-451 umírá (za prozrazení se omlouvám všem neshlédnuvším). Mohla si život zachránit, ale chtěla předat poselství svobody ostatním bytostem. Proč? „Pokud bych zůstala v ústraní, pravda by nebyla odhalena. To jsem nemohla dovolit.“

Toto nejsou pouze patetické věty z hollywoodského filmu. V posledních třech letech zemřelo přes 80 Tibeťanů těžkou smrtí – upálili se. Mniši, mnišky, laici. Většinou mladí lidé. Mohli „zůstat v ústraní“, ale dobrovolně zvolili bolestný odchod, protože jejich „pravda by nebyla odhalena“. Jaká pravda? Tibet je již 60 let okupován. Milión zabitých, umučených či uhynulých v pracovních táborech. Věznice plné politických vězňů. Zničené historické památky. Potlačování kulturní identity. Děti utíkající se souhlasem rodičů ze země sněhu za vzděláním.

Uvedená fakta byla za uplynulé půl století nesčetněkrát připomenuta – tibetskými uprchlíky, novináři, spisovateli, politiky celého světa. Přesto dnes hoří živé pochodně pravdy. Tibeťané volí tuto krajní možnost jako upozornění na neměnící se beznadějnou situaci – ne svou osobní, ale celého národa. Akt sebeobětování u buddhistů není jen o fyzickém utrpení. Sebevražda je  vyjádřením extrémního zoufalství, protože tímto způsobem značně snižují své vyhlídky pro další převtělení.

V souvislosti s touto formou protestu můžeme vzpomenout Jana Palacha, který takto zemřel v lednu před 44 lety. Klasik světové literatury. G. K. Chesterton napsal  “Sebevrah pohrdá životem, zatímco mučedník pohrdá smrtí.“

Petr Ďásek, člen občanského sdružení MOST, které pomáhá tibetským uprchlíkům v indickém exilu (www.protibet.org)