V posteli. Ráno jsme posnídali, vyměnili si čísla a odešel. A tak jsem se seznámila s Patrikem.

Když je vám třicet napadají vás různé věci. Něco se láme a vy víte, že byste měla být vdaná, čekat prvního potomka a nepokoušet se vybočovat z řady. Nikoho nezajímá, že vás minulý týden povýšili a navíc jste složila státnici z francouzštiny. Kamarádky, kterým se po noze plazí, jedno či více dětí na vás soucitně hledí, maminka má už několik měsíců výraz „co s tou holkou proboha bude „ a babička nad vámi zlomila hůl už ve vašich pětadvaceti. A vy se začnete vyhýbat kamarádkám s dětmi a v noci se hrůzou budíte. Co s vámi proboha bude?

A tak není divu, že si začnete s Patrikem. Patrik je fajn. Hodný, slušný chlapec, který si s vámi nechtěl zasouloužit hned na „prvním rande“ (ano, po té párty) a navíc to s vámi myslí vážně. Kamarádky vědí, že on je ten pravý. Nechlastá, nekouří, není to ani rocková hvězda, ani spisovatel na volné noze. A vy se díváte na Patrika a víte, že mají pravdu. Mamince konečně někdo vymazal výraz „co s tou holkou proboha bude“ a babička s vámi zase začala mluvit. Je jasné, že takhle nějak by to mělo být. Všichni jsou šťastní a spokojení.

Dívám se na Patrika. Je sobota,  pracovní týden  pořád dost daleko, venku prší. Čtu si a on rejdí na netu a ukazuje mi ty skvělý vlaky, který ho tak vzrušujou. A plánuje, jak příští víkend pojedem parní mašinou do Lysý a že za měsíc musíme jet do Hradce, protože tam bude otevřená myčka vlaků. Sedím s knihou v posteli a kývám. Sedím a dělám, že čtu, ale písmena mi nedávají smysl. Dává vůbec něco smysl? Miluju toho kluka, nebo jsem jen propadla tomu všeobecnému zoufalství nad mojí osobou?

Přála bych si odpovědět ano. Všichni vědí, že bych měla odpovědět ano. Patrik to ví, maminka s babičkou to ví i kamarádky to ví. Přímo je všechny vidím před sebou, jak stojí, se založenýma rukama a kývou hlavou. Ano, miluješ Patrika. Toho pošuka,  co má rád vláčky. A já sedím v posteli s knížkou, tvářím se tak, jak se na sobotní pošmourné odpoledne sluší a bojuji s tím, aby se mi nezačaly po tvářích koulet slzy. Hranice mezi láskou a zoufalstvím je tenká čára.

Možná se to časem naučím. A možná taky ne. Milovat ho.

Byly dvě hodiny ráno a já jsem nespala. Patrik byl pryč. Ležela jsem sama ve své obrovské posteli a chyběl mi. Zvláštní,  rychle jsem si zvykla, že se okolo mě někdo motá, že na druhý straně postele není zima a že mi ráno uvaří čaj. Ještě před dvěma měsíci, jsem si nedovedla představit, že se mnou někdo okupuje můj život a lůžko, zatímco dnes…. Přetočila jsem se na druhý bok. Možná že Patrik není ten pravý, ale to nebyl ani nikdo z těch předchozích. Snad ho ani nebudu milovat tolik, ale je ochotný se mnou sdílet líná sobotní odpoledne i úterní rána. A nemusím si připadat, jako postižená, před svým okolím. Dumala jsem a pak usnula.

Nakonec se s Patrikem rozejdete a nebo si ho vezmete. Zjistíte, že v životě je pro vás buď důležitá láska a nebo potřeba s někým být. Pochopila jste, že šance poznat lásku se s přibývajícími léty snižuje. A nebo vám došlo, že děti by vám jednou chybět mohly. Ať už s Patrikem, nebo bez něj, každá tušíme, co ztrácíme i získáváme. Je to přeci jen váš život. Jedno ale víme jistě. Takhle jsme si tu lásku nepředstavovaly.

Autor: Klára Hüttlová