„na dobu neurčitou“ odkládají k příbuzným nebo do přeplněných internátů. Následkem je citově deprimovaná generace dětí, se kterou si nikdo neví rady.

text JANA MACHÁLKOVÁ

Autorka pracuje ve společnosti Člověk v tísni

foto DAN VEJROSTA

Moldavsko je bývalá sovětská re­publika ležící mezi Rumunskem a Ukrajinou. V malé rovinaté zemi s komunistickou vládou žije 4,5 mi­lionu lidí. Tvrdí to tak alespoň ofici­ální statistiky. Ve skutečnosti si ni­kdo netroufá přesný počet obyvatel stanovit.

Důvodem je migrace za prací. Odha­duje se, že 600 tisíc až milion Mol­davanů dlouhodobě žije mimo svou domovinu. Za výdělkem míří nej­častěji do zemí jako je Itálie, Řecko, Německo nebo Španělsko. Obživu si ale hledají třeba i v Rusku, na Slo­vensku nebo v Česku.

Jde především o mladé lidi, často manželské nebo partnerské páry. Doma v Moldavsku jsou jejich vy­hlídky na důstojné žití mizivé. Vol­ných míst je málo a průměrná mzda činí v přepočtu pouhé čtyři tisíce ko­run měsíčně. Náklady na život jsou přitom s Českou republikou srov­natelné. V Moldavsku platí, že kdo je alespoň trochu schopný, odjede pracovat do zahraničí.

Zvláštní druh sirotků

Řada Moldavanů, kteří do ciziny od­jíždějí, však má děti. S sebou do ne­známa je ale každý nebere. Rodiče své potomky svěří v lepším případě příbuzným nebo sousedům. V hor­ším, ale rozhodně ne ojedinělém případě putují do internátu.

Ty stojí v každém větším moldav­ském městě a nevytížeností rozhod­ně netrpí. Dětí, které rodiče kvůli práci v zahraničí de facto odložili, je tam spousta. Některé tam tráví měsíce, výjimkou nejsou ale i celé roky až do dospělosti.

Těmto dětem se říká migrační si­rotci a pro Moldavsko představují časovanou bombu. Vyrůstá totiž ci­tově deprimovaná generace, která proti nevyžádané osamocenosti bo­juje po svém: kriminalitou, drogami a nechozením do školy. Migrační si­rotci představují podle moldavské­ho Ministerstva mládeže až devade­sát procent veškerého osazenstva ve zdejších dětských ústavech, kde v současnosti žije 12 tisíc dětí.

„Když se rodiče po čase vrátí, tahají děti z alkoholu a drog,“ říká Lud­mila Kavaljenko z komunitního centra pro migračni sirotky, které funguje v jihomoldavském městě Kahul. Dětem, jejichž rodiče pra­cují v zahraničí, se středisko snaží poskytovat zázemí, aby neskončily na šikmé ploše. Děti v centru spor­tují, malují, hrají hry nebo s vycho­vatelkami-dobrovolnicemi dodělá­vají věci do školy.

Pracovní migrace svírá Moldavsko v kleštích: schopní lidé odjíždějí do zahraničí a z jejich dětí rostou nedovzdělaní jedinci s psychickými problémy, kteří se v dospělosti obtíž­ně zařazují do společnosti, natož aby jí pomáhali s odražením ode dna.

Moldavsko je v současnosti nejchud­ší zemí Evropy, pod hranicí chudoby tu žije 30 procent lidí. Obnova sovět­ským režimem zdecimované země je tak i kvůli migraci stále v nedo­hlednu.

„V internátech děti běžně tráví 360 dní v roce a jsou ve věku od jednoho do patnácti let. Ze své situace jsou značně deprimované. Nechápou, proč nemohou být se svými rodiči, proč je tu nechali,“ popisuje své zkušenosti Kavaljenko. „V interná­tech připadá na jednoho vychovate­le velké množství dětí. Individuální přístup tedy není možný a děti jsou na své problémy samy,“ dodává ře­ditelka centra.

Chybějící zákony

Migrující rodiče podle Ludmily Kaval­jenko v zahraničí často zůstávají natr­valo. Vidí, že se dá žít i jinak, než v bídě a za svou minulostí udělají tlustou čáru. Stává se tak, že na své děti zkrát­ka „zapomenou“ a nechají je v ústavu až do dospělosti. Ostatní rodiče dětem alespoň volají nebo posílají peníze. To však ke zmírnění jejich psychických problémů zdaleka nestačí.

„V západní Evropě, když rodiče chtě­jí na delší dobu odjet, tak musí úřa­dům doložit, že o dítě bude mezitím postaráno. V Moldavsku taková po­vinnost neexistuje. Rodiče odjedou za lepší budoucností a co bude s dí­tětem je často nezajímá,“ popisuje realitu Kavaljenko.

Sama Kavaljenko, které je asi pade­sát let, má s pracovní migrací ve své rodině bohaté zkušenosti. Její manžel má zaměstnání v Izraeli a syn v Rus­ku. Ona žije doma se snachou a ma­lým vnukem. „Bez peněz od manže­la a syna bychom nepřežili. Zvlášť v zimě náklady až dvojnásobně pře­vyšují moji výplatu,“ říká Kavaljenko.

Právě nízké mzdy a špatná sociální situace jsou podle ní důvodem, proč houfný exodus mladých Moldavanů do zahraničí jen tak nepoleví. „Mig­raci nikdo nezastaví, když se z vý­platy se nedá žít. Když těm lidem ne­máme co nabídnout, těžko po nich můžeme chtít, aby se vrátili,“ shr­nuje Kavaljenko.