které v boji za rovnoprávnost odvrhují jakékoli náznaky ženskosti a z žen by nejraději udělaly „bábochlapy“. Zároveň je mi však protivný i hluboce zakořeněný mužský šovinismus, který vychází z předpokladu, že chlap je prostě lepší a schopnější než kterákoli ženská, už jenom proto, že je to chlap.

Jak je to tedy s proklamovanou rovnoprávností mužů a žen v té naší české kotlině? Inu, jak se to vezme. Ženy jsou tu na tom jako Královna Koloběžka. Ta byla oblečená- neoblečená, učesaná- neučesaná, přijela- nepřijela… stejně tak jsou i ženy u nás rovnoprávné a nejsou.

Jednou z oblastí, kde se nerovnost mužů a žen projevuje nejvíce, je stále zaměstnání. Ano, ženy mohou chodit do práce, stejně jako muži. Nebo spíš musí, protože málokterý chlap bere tolik peněz, aby jeho žena mohla zůstat beze strachu o zabezpečení rodiny doma, i kdyby nakrásně chtěla tenhle výdobytek emancipace hodit za hlavu. V jakémkoli zaměstnání se pak musí smířit s tím, že automaticky brát zhruba o třetinu nižší plat, než jaký si odnese její mužský kolega na stejné pozici, bez ohledu na pracovitost a schopnosti. Proč? Jedna dívka, která se nechtěla dát a svého šéfa se na to přímo zeptala, dostala mezi čtyřma očima odpověď, která je sice žalovatelná, ale patrně nevyvratitelná: protože se to tak všude dělá. Inu, síla tradice. Některé zažité modely se zkrátka mění rychlostí pohybu ledovce, možná ještě menší. I když, pokud je některá žena ve své práci výjimečně dobrá a nadprůměrně výkonná, může se dočkat toho privilegia, že její plat bude stejně vysoký, jako kdyby byla muž. Pro chlapa jsou zkrátka některé věci samozřejmostí už jen tím, že se narodil jako chlap. Ženská si všechny tyhle samozřejmosti musí tvrdě vybojovat.

Zajímavé je, že tato platová diskriminace žen není jen a pouze výsadou šéfů- mužů. Ženy- šéfky se většinou chovají vůči svým ženským podřízeným podle úplně stejných vzorců, někdy je možná drží ještě více „u huby“, snad proto, že aby se dostaly na vedoucí pozici, musely si osvojit valnou část mužského pohledu na svět, kdoví.

Diskriminace žen v oblasti pracovněprávní se však neprojevuje jen a pouze ve sféře platového ohodnocení. Většinou se s ní ženy setkají, už když se po práci ucházejí. Pokud se jedná o mladou svobodnou dívku, bojí se potenciální zaměstnavatel, že by mohla brzo otěhotnět a odejít mu na mateřskou dovolenou, zatímco on by měl povinnost jí držet místo. U ženy, která už má malé děti, se zase zaměstnavatelé bojí, že pokud dítě onemocní, bude s ním běhat po doktorech a zůstávat doma ona, na úkor plnění pracovních povinností. A má- li už žena děti dospělé, o které se již nemusí starat, je zase pro všechny zaměstnavatele už moc stará. Ženská se zkrátka nezavděčí.

Jedním z reliktů přežívajícím snad z dob ranného středověku, je pocit mnoha mužů, že péče o domácnost je plně v kompetenci ženy, přestože ta, stejně jako muž, tráví podstatnou část dne v práci. V takovém případě muž přijde z práce domů, otevře si lahváč a sedne k televizi, ale očekává, že žena přijde z práce, uvaří mu teplou večeři, uklidí, umyje nádobí, obstará děti ke spánku a pak ještě bude mít náladu na něj. Některé stereotypy v myšlení se zkrátka mění pomaleji, než požaduje celkový vývoj životního stylu.

Typickým výrazem mužského šovinismu je pak způsob, jak většina mužů vnímá ženu za volantem. Je samozřejmě spousta špatných řidiček, ale stejně tak i řidičů, tady pohlaví opravdu nehraje hlavní roli. Přesto provede- li něco řidič- muž, řeknete si, je to blbec, provede- li něco řidič- žena, 99,9% chlapů reaguje- no jo, ženská za volantem. Přitom znám holky, co jezdí ostřeji a přitom bezpečněji, než leckterý muž.

Jak jsem předeslal již na začátku, nejsem příznivcem militantních feministek. Nemyslím si, že rovnoprávnost mužů a žen je v tom, že budou stejní. Nemám rád mužatky. Mám rád teplou večeři, když přijdu domů z práce. Ale nenapadlo by mě ji vyžadovat. Protože moje žena taky pracuje. Takže tu večeři můžu stejně tak dobře uvařit já.