Hana Lehečková pochází z jižních Čech a vystudovala obor Teorie a kritika na pražské DAMU. V roce 2012 vyhrála dramatickou soutěž Švandova divadla, které posléze uvedlo její hru V(ý)chod. Další text s názvem Trollí matka vznikl pro Divadlo LETÍ u příležitosti Večeře s novou hrou – Zahradní slavnosti (2018). Kromě divadelní tvorby se věnuje převážně práci pro rozhlas. Její seriál Vesmírné putování komety Julie uvedl Český rozhlas jako historicky prvního, živě čteného Hajaju.

V současné době se jakožto scénáristka zabývá animovaným filmem. Knižně debutovala v roce 2018 s titulem pro děti Co se děje v Podpostelí a nyní jí vychází nová knížka pro dospělé čtenáře, román Svatá hlava.

Jak vypadá Váš běžný pracovní den?

Den, který mám vyhrazený na psaní, většinou vypadá tak, že se neustále přemlouvám, abych nekoukala do mobilu, nevařila si kafe a neposílala si vtipné gify se svými kamarády, a konečně začala bouchat do toho počítače. Když se ale k psaní konečně přemluvím, většinou až v pozdním odpoledni, zapomínám na čas a prostor (dokonce i na záchod chodím až tehdy, když už to nejde vydržet ani o sekundu déle).

Napsala jste několik rozhlasových her, knihu pro děti a nyní sociologický román. Není to náročné takto přecházet od tématu k tématu?

Vůbec ne! Jazyk je jenom jeden a mě baví ho zkoumat, proto záměrně vyhledávám různé formy a způsoby jazykového vyjádření. Pomáhá mi to si tak nějak vnitřně uvědomovat, jaká je vlastně podstata vyprávění a psané komunikace vůbec.

Vaše nová kniha Svatá hlava je věnována „všem slabým duším“. Kdo jsou tyto slabé duše ve Vaší knize?

To jsem já, to jste vy, jsou to všichni, co tento rozhovor čtou. Všichni jsme slabé duše. Máme však tendenci nalhávat si, že je to jinak. A abychom si tak slabí nepřipadali, různě se „obrňujeme“: majetkem, vzděláním, kariérou, sítí sociálních vztahů atp. Ve skutečnosti se tím ale jen utěšujeme. Zakrýváme vlastní zranitelnost a frustraci z toho, že jsme byli vrženi do světa, jehož smyslu nerozumíme, ve zranitelném těle, které brzy zemře. Toto brnění je jen pouhá iluze síly. Má ale svůj účel – bez něj bychom se tady všichni už dávno zbláznili :-) .

A co váš hlavní hrdina?

Hlavní hrdina mé knihy je člověk, kterého bychom asi mohli nazvat lůzrem. Nemá nic z onoho brnění, o kterém mluvím. Nemá práci, nemá řádné rodinné vztahy, žádné peníze, kamarády, dokonce ani žádné zvláštní dovednosti. Pokud byste takového člověka potkali ve svém okolí, považovali byste ho za podivína či ztroskotance. Je na něm však cosi ryzího a mnohem pravdivějšího než na nás všech, kteří jako křečci v kolečku neustále pracujeme na tom, abychom vylepšovali svá iluzorní brnění.

Byla předobrazem postavy Vašeho hlavního hrdiny nějaká konkrétní osoba, kterou osobně znáte?

Je to tak sedm let zpátky, kdy jsem na internetu narazila na blog jednoho schizofrenika. Způsob, jakým psal, mě z nějakého důvodu hrozně oslovil, a pravidelně jsem se k tomu blogu vracela. Ta metaforičnost a sugestivnost jeho jazyka mě hrozně fascinovala. Ale velmi bych mu křivdila, kdybych řekla, že ta kniha je o něm. On je poměrně empatický člověk, s touhou po osobním rozvoji. To moje postava není. Inspirovala jsem se tedy spíše po jazykové stránce.

Na čem aktuálně pracujete?

Pravidelně píšu pro Český rozhlas, teď zrovna dokončuji nového Hajaju.

Plánujete nějakou další knihu? Máte už o ní nějakou konkrétnější představu?

Chci napsat knihu o dívce, která chodí do divadelního souboru, objevuje v sobě zápal pro umění a stává se součástí divadelní smečky. Za zavřenými dveřmi klubovny se však dějí věci, které by žádné dítě nikdy poznat nemělo.