Pražská ulice V Celnici má tu smůlu, že většina Pražanů jí proběhne jen tak mimochodem. Navíc přítomnost velkých hotelů z ní dělá místo, kde se na chodníku často kupí turisté s kufry, a každý se takovému mumraji rád vyhne. Přesto jedna budova za povšimnutí určitě stojí. Brasserie La Gare.

Francouzské slovo brasserie znamená česky pivovar. La Gare lze přeložit jako stanici. Spojením vznikla hospůdka, která si nehraje na okázalost, ale nabízí vkusné prostředí s výtečnou kuchyní v centru hlavního města.

Uvnitř poměrně jednoduchý prostor člení oblouky se strukturou světlých cihel. Malé stolky převážně pro dva pak stojí pravidelně rozmístěné podél oken i stěn. Žádné nazdobené košíčky, či vázičky, zařízení je účelné a praktické. Ostatně většina sem přichází za dobrým jídlem a ne za architektonickými skvosty.

Na své si přijdou především milovníci francouzských pokrmů. Tudíž nechybí klasika v podobě kohouta na víně, či slaného koláče quiche s různými příchutěmi. Vše připravované podle autentických receptů a z těch pravých ingrediencí.

Líza na talíři

Menu obsahuje logicky uspořádané položky v obou jazycích, tedy francouzském i českém. Působí dojmem, jako by jej sestavovali přesně na míru aktuálního hladu, s jakým sem přijdete. Protože zrak přechází zleva od paštik až doprava po ryby. Navzdory tomu se z něj obtížně vybírá, protože žaludek máme jenom jeden a ochutnat všechny dobroty na jedno posezení přesahuje lidské možnosti. Alespoň s tím pocitem jsem jej prohlížela.

Z letargie a úžasu mě naštěstí včas vytrhl číšník s nabídkou minerální vody. Přinesl obrovskou láhev, jež by snad napojila i karavanu velbloudů. V běžné české restauraci se vám nic podobného nestane.

Po dlouhém přemítání nad lístkem jsem nakonec zvolila zastřená vejce v taštičce z listového těsta se špenátem a omáčkou ze smržů.
Obsluha mě samozřejmě informovala, jak daný předkrm vypadá, abych si neobjednala něco, co bych pak odmítla. Ovšem v tomto případě jsem nemohla sáhnout vedle.

Kombinace špenátu a těsta byla skvostná, smrže v omáčce delikátní a přitom lehké, přesně tak si představuji úvodní chod. Po jeho zdolání mě čekala opětovná procedura váhání. Z karty se na mě usmívala hovězí líčka, či kachní prso na pomerančích. Mám zdravou zásadu, která mi velí, že podle ryby poznám kvalitu kuchaře. Volba proto padla na pošírovaného lososa s vermouthem. Maso této ryby má nevýhodu, že po špatné úpravě zůstane téměř vysušené. Někde to řeší přelitím obrovského množství tuku.

Čas ohraničený dezertem

Výstavní kousek lososa však nevykazoval známky žádného přemaštění, naopak v ústech zanechával něžný závan vermouthu a v doprovodu s drobnou čočkou mu to přímo slušelo. Přílohu jsem dostala ve třech malinkatých kastrůlcích zasazených do dřevěného rámečku. Díky tomu zůstal jejich obsah dlouho teplý.

Kromě výborně upravené čočky jsem měla, zřejmě dušenou, cibuli. Ta mi ale úplně nevyhovovala, navíc mi vadilo překrytí kozím sýrem, jež zrovna nemiluji. Připomíná mi prababiččinu kozu Lízu.

Součástí La Gare je i obchůdek s francouzskými lahůdkami. Prodávají zde nepřeberné množství oliv, sýrů, originálního čerstvého pečiva a především všemožných dortíků. Proslavený “obrácený” koláč tatin tu nabízejí se třemi druhy ovoce, tudíž kromě jablkového kupříkladu hruškový. Lákají ale i další kousky, jako páj s mascarpone a bobulovým ovocem a dalším.

Můžete si kterýkoliv nechat zabalit domů, nebo jej zdolat na místě, tudíž odnést na talířku ke stolu, což jsem udělala já. Nakonec jsem ale zvolila limetkový páj. Limetové želé mělo jemně trpkou a zároveň osvěžující chuť a mezi zdoláváním tohoto posledního chodu jsem ještě studovala menu. Našla jsem v něm tradiční alsaský slaný koláč, či solidní výběr salátů. Na ně si budu muset zajít zase příště. S posledním soustem a douškem vody jsem totiž kouzlu Francie zcela podlehla.

Autor: Martina Bittnerová